Starý zákon je plný nezávislých, vyhraněných, případně i smyslných ženských postav. Nový zákon je v tomto ohledu mnohem suchopárnější. Téměř všechny tyto úlohy zastane jediná osoba, hříšnice Máří Magdalena.
Jenže jaká byla ve skutečnosti?
Je vlastně pozoruhodné, v jakém nepoměru je význam, který křesťanská tradice Máří (Marii) Magdaleně přičítá, a zřídkavostí zmínek, jež o ní v bibli jsou. Zmiňují ji pouze čtyři evangelia, a to jen asi čtrnáctkrát. Skutky apoštolů ji možná zahrnují mezi bezejmenné „ženy“ kolem Ježíše a apoštol Pavel o ní vůbec neví.
Přesto Magdalena doslova vyčnívá, vždyť vystupuje v příběhu, který jinak zabydlují téměř výhradně muži. Její působivost spočívá i v tom, že za její postavou tušíme silnou osobnost. Nebo proto, že ji mnozí považují za klíč k otázce Ježíšova postoje k ženám, jež zajímá i naprosté bezvěrce.
Určitě není náhoda, že zbožní i nezbožní čtenáři bible vycházejí z představy, že Máří Magdalena byla mladá a hezká. Spolu s Ježíšovou matkou Marií – rovněž často zpodobovanou jako pohledná žena – tvoří zvláštní dvojici, jež jako kdyby odpovídala komplexu popsanému v psychoanalýze. Ten se projevuje rozdvojeným viděním žen na „světice“ a „děvky“, přičemž je zřejmé, že první úloha je vyhrazena Matce boží, zatímco Magdaleně byla přisouzena úloha poběhlice. A to paradoxně přesto, že to byla Ježíšova matka, která porušila pravidla a otěhotněla za svobodna. A naopak, jak uvidíme, příběh Magdalenina poběhlictví je trochu sporný.
V každém případě jsou obě ženy nejviditelnějšími ženskými postavami a v dějinách křesťanského umění nejčastěji zobrazovanými ženami. Zatímco Marie zůstává na malbách cudná, Marie Magdalena mívá velký výstřih, případně odhalené rameno, ňadra, a někdy je dokonce zcela nahá. Ženské novozákonní postavy mají obvykle pokrytou hlavu, ale Máří Magdalena bývá prostovlasá, má dlouhé rozpuštěné vlasy, mnohdy světlé nebo zrzavé. Zkrátka, tradiční ikonografie je založena na zdůraznění její tělesnosti, jakkoli výraz v jejích očích už má symbolizovat její pokání a obrat k novému životu.
Není divu, že postavu Máří Magdaleny si nenechal vyklouznout ze scénáře žádný filmař, který v posledních padesáti letech natočil film o Ježíšovi, ať to bylo provokativní Scorseseho Poslední pokušení Krista, údajně pravověrné Gibsonovo Umučení Krista nebo černohumorný Život Briana od Monty Pythonů.
Totéž se týká literatury. V románu Šifra mistra Leonarda od Dana Browna má dokonce Ježíš s Máří Magdalenou dítě. Řecký spisovatel Nikos Kazantzakis v románu Poslední pokušení (a Martin Scorsese ve filmu Poslední pokušení Krista) nechává Ježíše prožít život po boku této ženy alespoň v duchu, zatímco Tim Rice se v muzikálu Jesus Christ Superstar spokojil s tím, že jeho Máří Magdalena Ježíše tajně miluje a on si od ní nechá vískat vlasy. A jak sama konstatuje: „Je to přece také jen muž!“
Napětí je založeno mimo jiné na skutečnosti, že evangelia vůbec nepočítají s možností, že by Syn boží mohl mít nějaké tělesné (nebo vůbec partnerské) touhy. Přitom popisují, jak ďábel Ježíše (neúspěšně) vystavuje pokušení absolutní moci. Napětí je ještě zvýšeno představou, že Máří Magdalena, jak zpívá v muzikálu Jesus Christ Superstar, před ním „už měla mnoho mužů mnoha různými způsoby“. Ve Scorseseho filmu najdeme šokující scénu, v níž před Magdaleniným pracovištěm čeká celá fronta zákazníků. Ježíš je mezi nimi, i když se později ukáže, že chtěl se svou někdejší láskou jenom mluvit. Dokonce i ultrakonzervativní katolík Mel Gibson v Umučení Krista obsadil do role Magdaleny spolehlivě svůdnou Moniku Bellucci, aby zdůraznil, jak velkým pokušením musel Ježíš odolávat. Anebo snad aby ukázal, jak málo s ním přítomnost takové krasavice pohnula?
Spravedlivá hříšnice
Každý ví, že Máří Magdalena si před obrácením vydělávala prodejem svého těla. Víme to ale bezpečně? Ne tak docela.
V evangeliích je řeč o několika Mariích, ta z Magdaly byla jen jednou z nich. Nový zákon zmiňuje například Marii Kleofášovu, Marii, matku Jakuba mladšího, nebo Marii Salomé, již si zas někteří pletou s onou Salomé, jež nechala setnout hlavu Janu Křtiteli. A samozřejmě je tu také Marie z Nazareta, Ježíšova matka. Marie byla řecká podoba hebrejského jména Miriam, což byla mimo jiné Mojžíšova sestra, a není překvapivé, že její jméno nesly mnohé židovské ženy a dívky.
Aby se z blízké Ježíšovy spolupracovnice stala napravená hříšnice, bylo potřeba během staletí sloučit několik novozákonních postav do jedné. Základem legendární Máří se stala zmíněná Marie z města Magdala. O ní se poprvé dozvídáme, když ji Ježíš uzdravil, totiž „vyhnal z ní sedm démonů“. Pod tím si můžeme představit cokoli. O její hříšnosti se ovšem nepraví nic!
Další důležitou Marií je ta z Betánie, sestra Marty a Lazara, všichni tito sourozenci patřili k okruhu Ježíšových přátel. V Janově evangeliu je tato druhá Marie popsána, jak pomazala Ježíšovy nohy vzácným olejem a otřela mu je svými vlasy.
A třetí je hříšnice ze 7. kapitoly Lukášova evangelia. Praví se tu o ní, že přišla nepozvána na hostinu, tedy mezi muže, „s pláčem přistoupila zezadu k Ježíšovým nohám, začala mu je smáčet slzami a otírat svými vlasy, líbala je a mazala vzácným olejem“. Tato emotivní scéna vnáší do vztahu Ježíše a neznámé ženy silný náboj a není překvapivé, že zanechala v mnoha čtenářích nesmazatelný dojem. Text neříká, jak se jmenovala, a dokonce ani, jak hřešila. Jisté je, že byla později ztotožněna s dvěma důležitými Mariemi – tou z Magdaly a tou z Betánie – a všechny tři se dohromady staly součástí „složené Máří Magdaleny“, jež je vlastně spíše literární než historickou postavou.
Představa, že Máří Magdalena byla napravená nemrava, se objevila až ve 4. století a definitivně zakořenila koncem 6. století, prý díky papeži Řehořovi I. Ve svém velmi vlivném kázání označil všechny tři zmíněné ženy za jedinou osobu. Ze „sedmi démonů“, které Ježíš vyhnal z Máří Magdaleny, bylo náhle „sedm smrtelných hříchů“, jimiž tuto ženu zpětně zatížil. Řehořovi, který jinak jistě znal bibli dobře, nešlo ani tak o kritický výklad starých textů, jako spíš o jejich kazatelský účinek. A byl si vědom toho, že právě kontrast mezi původním stavem těžkého hřešení a úplného obratu, který u hříšnice nastal, bude účinným způsobem, jak věřící ubezpečit, že ani těžký hřích není překážkou pro pokání.
Není přitom jasné, zda bezejmenná žena hřešila tělesně, a pokud ano, zda jako nevěstka. K výkladu Mariiny kariéry coby sexuálně nevázané ženy přispěla existence křesťanské poustevnice Marie Egyptské, která žila na přelomu 4. a 5. století. Tato žena žila podle svého vlastního líčení mimořádně neřestným životem, přičemž byla tak nenasytná, že od svých „zákazníků“ odmítala brát peníze. Po svém obrácení odešla do jordánské pouště, kde žila v naprostém odříkání. Dokonce přišla o oděv. I proto část uměleckých zobrazení ukazuje Máří zcela nahou nebo zahalenou pouze do hustých dlouhých vlasů. Je to tedy další zkřížení tradic vážících se k Máří Magdaleně.
Představa, že Máří byla prodejná žena, se líbí i novodobým uměleckým vykladačům – jak Scorsese, tak Gibson totiž slučují ve svých filmech postavu Magdaleny s další osobou, a to onou nevěstkou, kterou Ježíš zachrání před kamenujícím davem. Jak Máří Magdalena vypadala a kolik jí bylo roků, se v evangeliích ani nenaznačuje. Skutečnost, že je ve starých i novodobých uměleckých dílech obvykle zobrazena jako pohledná nebo i vyzývavá dívka, jde už na vrub fantazie autorů příslušných uměleckých děl.
K tomuto sloučení Máří Magdaleny s polepšenou prostitutkou došlo jen u západních křesťanů, zatímco východní církve vidí Máří Magdalenu bez této skvrny na pověsti. Je chápána jako někdo, kdo byl ctnostný celý život, ještě před tím, než přijala Ježíše jako spasitele. Uctívá-li tedy pravoslavný věřící Máří Magdalenu, mluví vlastně o poněkud jiné osobě. Reformační pokusy o její zpětné rozdělení do tří biblických postav dospěly jen na půl cesty. V katolické tradici pak zůstala patronkou svedených nebo zbloudilých žen. Její jméno nesly i takzvané Magdaleniny prádelny, kde se měly napravovat nemravné ženy. V jedné takové nedobrovolně strávila nějakou dobu irská zpěvačka Sinéad O’Connor.
Mecenáška a hrdinka
Vedle představy o Máří coby prodejné ženě se ve středověku ujala jiná tradice. Ta ji viděla jako prostopášnici, jež hřešila jen pro svou potěchu. Proto také část obrazů ukazuje Máří oblečenou do luxusních šatů, aby se zdůraznilo, že hřích byl její volbou, ne nutností. Rovněž rozpuštěné vlasy mohly odkazovat jak k příslušnici nejnižších vrstev, tak naopak k člence nejvyšších kruhů. Pokání Máří Magdaleny by tedy nebylo odvratem od prostituce, ale od nevázanosti. Takový výklad prosazoval třeba Jacobus (Jakub) de Voragine ve Zlaté legendě, autoritativním soupisu životů svatých.
Mohla být osoba, již Ježíš zbavil sedmi démonů, bohatou a vlivnou ženou? Teoreticky ano. Pocházela z Magdaly, která leží na břehu Galilejského jezera. Před dvěma tisíci lety to bylo prosperující město, v němž žili Židé, Řekové, Římané a další národy, i proto ji někteří tehdejší Židé vnímali jako místo bez řádných mravů. Magdala byla známá jako producent kvalitních solených ryb a rybího tuku. Je doloženo, že v římské Palestině byly do obchodování s rybami často zapojeny ženy. Například královský dvůr v nedaleké Tiberiadě nakupoval podle dochovaných dokumentů právě u obchodnic.
Máří Magdalena je u Lukáše zmíněna vedle „Jany, ženy Herodova správce Chuzy“, tedy vysokého úředníka. Máří mohla být tudíž v podobném postavení. Zmíněná pasáž navíc dodává, že Magdalena, Jana, Zuzana a další ženy Ježíšovu skupinu „zaopatřovaly“, což zřejmě znamená, že ji financovaly. Musely tedy mít určitý majetek. S Ježíšem a ostatními apoštoly se tyto ženy musely znát velmi dobře, pokud spolu cestovali krajem.
Zásadní úloha Máří Magdaleny se ovšem projeví až ke konci příběhu, kdy se objevuje ve všech třech klíčových momentech – při Ježíšově ukřižování, jeho pohřbu a poté zjištění, že hrob je prázdný. Krom toho se Ježíš zjevil Máří Magdaleně dřív než ostatním apoštolům!
To vše je pozoruhodné už jen proto, že ostatní apoštolové se po Ježíšově zatčení rozprchli a Petr ho podle předpovědi ze strachu třikrát zapřel. Byla to právě Máří Magdalena, kdo vytrval až do konce. V jistém ohledu můžeme říci, že se projevila jako statečnější učedník než ostatní muži. Evangelisté to nezamlčují, ale zdá se, že k její osobě mají rozpolcený vztah. Magdalenina postava z příběhu krátce poté zmizí.
S postupem času se totiž zdálo, že úloha mužů v církvi spíše roste a role žen o to více klesá. Řehořovo zdůraznění Magdalenina obratu od (údajné) prostituce k pokání je jak jejím vyzdvižením, tak i symbolickým snížením. Máří Magdalena se stala sice prototypem dokonalé kajícnice, ale nikoli jednou ze zakladatelek nebo vůdkyň rané církve.
Žena ve vnitřním kruhu
O dalším životě Máří Magdaleny už se v Novém zákoně nic nedozvíme. Podle různých pozdějších legend odešla do Efesu (v dnešním Turecku), podle jiné verze se dostala až do jižní Francie a byla to ona, kdo do této země přinesl křesťanství. Tuto „francouzskou spojku“ využívá i Dan Brown, aby dostal děj do Evropy, kde nechá Ježíšův a Magdalenin rod propojit s královským rodem Merovejců.
Teprve od konce 19. století se po téměř dvou tisíciletích dostávají na světlo dosud neznámé dokumenty, jež ukazují jinou Máří Magdalenu. Jde o texty, které vznikly v okruhu různých malých prvokřesťanských skupin, nebyly přijaty do oficiálního kánonu bible a později se (dočasně) ztratily. Neměly tedy velký vliv na téměř dva tisíce let přemýšlení o Máří Magdaleně. Zpětně je však pozoruhodné, co jejich autoři, příslušníci gnostických sekt, o pravé úloze Máří Magdaleny soudili. Tyto skupiny vycházely z přesvědčení, že vedle známého Ježíšova učení je ještě nějaká další tajná nauka, známá jen nemnohým.
V těchto dokumentech Magdalena vystupuje v úloze nejbližšího Ježíšova učedníka, nebo dokonce toho učedníka, jemuž bylo odhaleno více než ostatním. Ve spisu Pistis Sofia sám Ježíš říká: „Marie, požehnaná, které sdělím všechny záhady nebes.“ Někteří muži, například apoštol Petr, hrají v gnostických spisech úlohu Magdaleniných žárlivých odpůrců, kteří nechtějí uvěřit, že pro význačný úkol byla vybrána právě žena. V Mariině evangeliu Máří Magdalena apoštolu Petrovi – vlastně oficiálnímu zakladateli církve – sděluje, co jí Ježíš řekl. Bohužel právě stránky, v nichž je pravda zjevena, jsou dnes ztraceny.
Filipovo evangelium dokonce označuje Máří slovem, jež může být přeloženo jako blízký druh, ale i jako partnerka nebo manželka: „Magdalena, která byla nazývána jeho družkou.“ V textu se konstatuje, že „Kristus miloval Marii (Magdalenu) více než všechny učedníky a často ji líbal“. Když tím byli ostatní učedníci rozhořčeni a ptali se Ježíše, proč ji miluje více než ostatní, odpověděl jako správný Žid na otázku otázkou: „Proč vás nemiluji tak jako ji?“
Právě tyto gnostické prameny použil Dan Brown v bestselleru Šifra mistra Leonarda. Ježíš i Magdalena jsou potomky královských rodů a zplozením společného dítěte prý založili superkrálovský rod. Ten bylo potřeba po staletí chránit před mocí církve, jež chtěla udržet svou moc, a proto musela uhájit lživou verzi křesťanských dějin. „Pravda“ však byla určitému okruhu lidí podle Browna vždy známa a udržovala se prostřednictvím tajných znamení. Proto prý také Leonardo namaloval na své Poslední večeři Páně postavu „milovaného učedníka“ hned vedle Ježíše jako jeho zrcadlový obraz. Nemá ovšem jít o apoštola Jana, jak se tradičně soudí, ale o Máří Magdalenu, přičemž opřít se lze o dlouhé světlé vlasy a výrazně ženský zjev této postavy.
Brownův profesor Langdon vykládá zachované texty značně svévolně. Na druhou stranu je pravda, že Brown jen využívá napětí, které je v příběhu o Máří Magdaleně přítomné prakticky od počátku – jen jako by mu chyběla pointa. A to tím spíše, že pozdější tradice už tuto silnou ženu zapouzdřila do bezpečné role pasívní kajícnice.
Pokusy nějak převyprávět Mariino postavení jsou vlastně dost běžné. Portugalský spisovatel José Saramago, značně proticírkevně zaměřený, nechá hrdinu románu Evangelium podle Ježíše Krista, aby se zamiloval do prostitutky; spolu pak žijí v neformálním svazku. Kazantzakisův a Scorseseho Ježíš lákadlu poklidného života s Máří Magdalenou zdánlivě podlehne. Jak se ale ukáže, stane se tak jen v představách a on své rozhodnutí obětovat se dokončí.
Paradoxní je, že i Brownův pokus vrátit Máří Magdalenu do hry z ní dělá pasívní a nevědoucí osobu, která je jen součástí plánů ostatních. Francouzský spisovatel Gerald Messadié ve svém románu Máří Magdalena využívá jinou výkladovou linii, totiž tu, v níž je tato žena bohatá, sebevědomá a je hybatelkou svého vlastního rozhodnutí – tím je akce na záchranu Ježíše.
Teprve relativně nedávno byla pak Máří Magdalena znovuobjevena teology (a teoložkami), kteří chtějí interpretovat Nový zákon novým způsobem. Chopily se jí také hlasatelky tajné ženské síly a ženské spirituality. S jejich výkladem není nutné vždy souhlasit, ale mají pravdu v tom, že až do nedávna vysvětlovali Magdaleninu úlohu hlavně muži, a ti našli zalíbení v její úloze hříšnice nebo zkormoucené kajícnice. Nové vykladačky se mohou opřít o skutečnost, že mezi řádky evangelií lze číst o Máří Magdaleně coby energické a nezávislé osobnosti, jež se podezřele vytratila ze scény, jakmile došlo k institucionalizaci nové víry. „Žena ať přijímá poučení mlčky s veškerou podřízeností. Učit ženě nedovoluji,“ shrnuje (staro)nové poměry Pavel v 1. listu Timoteovi.
Dnes může každý čtenář s biblickými postavami naložit, jak se mu zlíbí. Pokud chce chápat Máří Magdalenu jako samostatnou aktérku, může ji přijmout jako průvodkyni pro svou vlastní četbu bible. Například přemýšlet, co by o Ježíšovi řekla v tu kterou chvíli ona. Nebo naopak: co by o ní řekl on.
Další zajímavé Causy Reflexu:
