Modrém mráčku volnost závidím a to věc je zlá, studentu v sáčku lásku závidím a to věc je zlá... Tak zní část textu jedné z nejznámějších písní baviče, skladatele a humoristy Jiřího Grossmanna. V době, kdy tento text psal, jakoby tušil (možná už i věděl), že jeho život brzy skončí. Smrt totiž uťala jeho život velice brzy. Přišla si pro něj už v jeho třiceti letech, 5. prosinci 1971. Dnes by se Jiří Grossmann dožil 75 let.
Jiří Grossmann se narodil v Praze. Po maturitě začal studovat na ČVUT stavební fakultu. No studovat…, šel tam spíš kvůli přání svých rodičů (jeho otec Sláva Grossmann byl však taktéž písničkář a kabaretiér). Svými zájmy byl totiž úplně někde jinde. V jeho žilách proudila divadelní krev po jeho předcích. Již od dětství hrál na kytaru a klavír, později v různých dixielandových kapelách na trombon nebo kontrabas. Ve třetím ročníku studium přerušil a odešel pracovat jako dělník do Tesly Karlín. Později pracoval jako reklamní textař u Poštovní novinové služby. Krátce také působil v plzeňském divadle Alfa.
Na počátku 60. let se v Divadelním klubu Olympik poprvé setkal se svým budoucím partnerem Miloslavem Šimkem. Brzy zjistili, že mají podobné názory na divadlo a začali se často scházet i mimo něj, převážně v Kavárně Slavie. Začali psát první povídky i divadelní hry. Jejich první hra měla název „V tomhle teta nehraje“. V následujících letech spolu stvořili legendární kusy „Jak jsme se vypořádali s bigbeatem“, „Moje první schůzka“, „Moje první taneční“ a o představeních „Besídka zvláštní školy“ či „Návštěvní den“ ani nemluvě.
V roce 1963 oba narukovali na vojnu. Během vojenské služby však lékaři Grossmannovi diagnostikovali leukemii a byl propuštěn do civilu. Když se Miloslav Šimek vrátil v roce 1965 z vojny, začali s Grossmannem opět psát povídky a divadelní hry. Hráli spolu jednak v Klubu Olympik ve Spálené ulici, ale také ve Sluníčku na Příkopech. Jiří Grossmann se také stal jedním ze zakládajících členů skupiny Country beat Jiřího Brabce, pro kterou napsal spoustu písňových textů a některé jako například „Blizzard“ či „Své banjo odhazuji v dál“ také sám zpíval.
Zásadní zlom v jejich kariérách přišel v roce 1967. Tehdy dostali Šimek s Grossmannem nabídku od Jiřího Suchého k účinkování v divadle Semafor, který tehdy sídlil na Václavském náměstí. Účinkování v tomto divadle byl už dříve jejich velkým snem a kvůli tvorbě pro toto divadlo oba omezili nebo zcela zastavili své ostatní aktivity. Miloslav Šimek se vzdal povolání učitele a Jiří Grossman se dokonce vzdal i kariéry zpěváka. Pak už si občas zazpíval jen v Semaforu pro svoje potěšení.
V roce 1969 se Grossmannova nemoc ozvala znovu. Návštěvy v nemocnici se začaly stávat častější, pobyty v ní delší. Na sklonku roku 1971 Grossmann svůj boj prohrál. Mezi lidmi se šuškandou šířilo, že zemřel na leukemii, skutečnou příčinou jeho úmrtí však byla Hodgkinova choroba, což je nádorové onemocnění mízních uzlin, které v té době bylo neléčitelné. Když jej na vinohradském hřbitově pohřbívali, Naďa Urbánková zazpívala na přání jeho matky píseň „Závidím“…
