Skejťákovi, fotografovi a zakladateli prvního punkového kadeřnictví u nás Matějovi Homolovi bylo v neděli 43 let. Příští sobotu s Wohnouty oslaví dvacetiny a současně vydává knihu fotografií Chci bejt jako oni, o životě pražské skateboardové komunity v letech 1985 – 2000. Může, jezdil všude: na první u-rampě na Strahově, v pirátském skate parku na Výstavišti, který jim mimochodem v rámci natáčení klipu v roce 1992 poničila skupina Pražský výběr, triky se učil na Stalinovi, na place před Novou scénou a dodnes si chodí zajezdit na Štvanici.
Matěj říká: „Jezdit v mým věku není úplně běžný, jasně, že bych po třiceti letech na skejtu měl být správně mrtvej. A že se bojím, taky už spoustu triků nedělám a dělat nechci. Spousta lidí skejt taky bere jako dětskou nebo pubertální zábavu, ve smyslu toho, že z toho vyrostou sami… V pětadvaceti jsem to měl podobně, připadal jsem si jako starej děda. Napadalo mě: „Co děláš, budeš tady lítat na skejtu, jako dítě na koloběžce?“ Pak mě to pustilo… Doteďka jezdím, znám se s mladejma, znám i tu zakladatelskou generaci před náma, která taky pořád jezdí. Ale do kolika člověk může jezdit, to se teprve ještě pozná, protože není ještě tak starej skejťák, aby se to zjistilo.“
V rozhovoru, který vyšel v aktuálním tištěném Reflexu č. 23, si taky přečtete, že „skate je hodně o strachu, o odvaze, dost padáš, čemuž se nedá se vyhnout. V podstatě to bolí pořád a zranění jsou běžná věc.“ I o tom, jak to dříve fungovalo v gramofonovém průmyslu, jak Wouhnouti málem vyletěli do povětří, i o Matějově vztahu s Darinou Rolincovou.
Mimochodem křest knihy Chci bejt jako oni se odehraje v Mystic skate parku na Štvanici už ve středu 15. června.
