S Natálií Kocábovou (31) mluvil Reflex poprvé v roce 2000. U rozhovoru s patnáctiletým děvčetem tehdy asistoval jeho táta Michael. Kolega Milan Tesař tehdy napsal: „... myslel jsem si, že je pořád dítětem, to jsem ale vedle jejího debutového alba neznal dvě existenciální divadelní hry a asi dvacet celkem morbidních básní.“
Natálie od té doby natočila tři další desky, ta nejnovější, Ellis Island, vychází příští měsíc, vydala několik knih, poprala se se závislostmi na všem možném, narodily se jí dvě děti a právě se rozvádí.
Nepřijdete si trochu zdeformovaná – třeba jako dřívější dětské hvězdy typu Darinky Rolincové?
Totálně, jen nevím, zda zdeformovaná je pravé slovo, protože to není nutně negativní. Zrovna dneska jsme seděly s kamarádkou Míšou Žemlovou na obědě v nějaké drahé hipsterské restauraci, kousek od nás Romka celkem při těle, výrazem trochu černoška. Jedla nějakej steak, já svůj salát a kamarádka říká: „Kam to koukáš?“ „Ale, chtěla bych k ní domů.“ „Cože?“ divila se a já jí začala vysvětlovat, že tak jednou za měsíc se mi stává, že si vyhlídnu někoho, z koho mi je elementárně dobře, jedno, zda ženskou, nebo chlapa, a chtěla bych, aby mě vzal domů, normálně mi uvařil nebo upekl buchty, který nikdy nejím, a povídali jsme si o normálních věcech. Divně se na mě podívá a povídá: „To je nějaký úchylný, ne?“ Já, že to není o žádném sblížení, ale že prostě dostanu pocit, že potřebuju nutně potkat úplně normálního člověka a s ním probírat běžné věci. Myslím si, že v mém hodně barvitém a divokém životě mi chybí právě ta normalita.
Co je normalita?
Vlastně nevím, protože jsem to evidentně nikdy nezažila. Táta mi jednou řekl: „Kdybych věděl, co s tebou šoubyznys udělá, nikdy bych tě tam nepouštěl. Děti tam nemaj’ co dělat!“ Táta se k tomu dostal přirozeně, byl nadané dítě, propracoval se, navíc jeho éra byla provázaná s odchodem komunismu, s dobou, která měla ideály. Zažil tak neuvěřitelné věci. To v roce 2000 už byl v hudbě trochu umělej svět, a navíc i internet, na kterém jsem sbírala informace a měla za to, že jsem vlastně dost nechtěná. Po tom, co mi vyšla první deska, mě vůbec nenapadlo, že by mě mohli brát jako protekčního spratka. Když mi to pak někdy v sedmnácti začali lidi říkat, neunesla jsem to. Nedošlo mi, že hejtujou všechny, měla jsem za to, že jsem ten nejnenáviděnější člověk v týhle zemi, a prostě to nedala.
Říkáte, že doba, v níž se prosadil váš otec, měla ideály. Mám si to vysvětlit tak, že dnešní doba ideály nemá?
To snad ani ne, ale tenkrát byl společný nepřítel. Po revoluci byla euforie. Velká party, která rozhýbala společnost i umělce… Myslím, že my jsme strašně roztříštěni informacemi, i když mám pocit, že posledních pár let se to mění k lepšímu. Po dlouhé době se tady začínají rodit zajímavé věci. Vidím to na mých stejně starých kámoších – přesto, že mám za to, že my jsme ještě zbytek té revoluční či porevoluční generace. V dětství jsem měla pocit, že je kolem hodně ateismu. Dnes ten pocit nemám. Lidé se nebojí mluvit o Bohu. Vlastně je strašně divné, když narazíte na někoho, kdo tvrdí, že žádná vyšší inteligence není. Takhle se, mimochodem, většinou pozná míň inteligentní člověk.
Když jsme se nedávno potkali v jedné kavárně, zmiňovala jste, že jste proti masívnímu přijímání uprchlíků, zatímco váš otec je naopak pro…
Náš názor se přirozeně vyvíjí. Máma Jessica i táta si nicméně myslí totéž, jsou na stejné vlně. Ne snad ve smyslu: pojďte sem, máme otevřenou náruč. Spíš si myslí, že se se situací máme vypořádat vstřícně. Já do téhle diskuse nastoupila čerstvě rozejitá, plná agrese, až to přešlo do dost šílených hádek. Vnitřně jsem přesvědčená, že je něco špatně – nejvíc mi vadí, že evidentně jde o organizovaný přesun, že za tím stojí nějaká mafie, a mafie musí být vždycky potlačována. O mafii jsem na FAMU napsala diplomovou práci, takže jde o téma, na které jsem hodně vysazená.
Táta je vysoce inteligentní idealista, já jsem pudovej realista. Vždycky jsem mu tvrdila, že kdyby při sametové revoluci teklo víc krve, budeme ji mít jinak zasazenou v duši. Ten jemný přerod se ukázal být zákeřným. Lidi nemají pocit, že si svobodu vybojovali. Jsem asi militantnější člověk, oba mí prastrejdové i děda z americké strany šli bojovat do druhé světové války. Dokonce prastrejda byl u věšení Mussoliniho, má z toho i fotky. Možná i proto je ve mně víc agresivity. Amerika přece vznikla díky tomu, že si ty lidi obhájili území. Nejde být velkými pseudohumanisty, všechny národy vznikají a trvají tím, že se vytyčí hranice a teď kdo s koho, že. Občas mě dokonce napadlo, že kdybych neměla děti, šla bych bojovat, možná s Kurdama, proti Islámskému státu. Jasně že to je trochu machrování, navíc bych asi byla hrozná. Obávám se, že bych tam chtěla všechny balit. Já totiž miluju vojáky, takže nakonec jsem ráda, že tam nejsem.
