Prezident České republiky Miloš Zeman v rozhovoru pro čínskou státní televizi oznámil světu změnu zahraniční a bezpečnostní orientace naší země, když prohlásil, že dosud jsme byli pod velkým tlakem Evropské unie a USA a nyní začínáme dělat svou vlastní zahraniční politiku. To není překvapivý obrat od hlavy státu, která již delší dobu vystupuje jako loutka ruského i čínského prezidenta. A svým způsobem je dobře, že Zeman již zcela odkryl karty.
Co je však šokující, to je ticho, které se po tomto výroku rozhostilo ve vládě, zodpovědné za zahraniční politiku.
Má snad mlčení premiéra Sobotky a ministra zahraničí Zaorálka znamenat nějaké spříznění s novým kursem vyhlašovaným Hradem? Pokud ne, jak je možné, že po Zemanově výroku okamžitě nenásledovalo ujištění premiéra, že pro Českou republiku zůstává členství v Evropské unii a Severoatlantické alianci a závazky z toho vyplývající hlavní zárukou naší bezpečnosti a demokratického vývoje v zemi?
Premiér by možná namítl, že se takto vyjádřil již několikrát a není nutno stále opakovat samozřejmosti. Za normálních okolností by měl pravdu. Ale nikoli v situaci, kdy naše ulice lemují rudé komunistické vlajky, zatímco prezident se svou kamarillou pořádá obludný vítací spektákl na počest nejvyššího představitele režimu potlačujícího lidská práva a svobody.
Tady ztrácí na významu argument, že kvůli byznysu přijímají s poctami čínského prezidenta i jiné demokratické země. Asi bychom těžko hledali v chování Baracka Obamy nebo britské královny byť jen náznak úlisnosti vůči čínskému diktátorovi, která v těchto hodinách ukapává z Miloše Zemana.
Ale hlavně: lze si představit, že by prezident některé z rozvinutých zemí Evropské unie mluvil zrovna při příjezdu vládce komunistické Číny, že jeho země příliš podléhala tlaku EU a USA? Tedy společenství států, jichž je hostitelská země součástí a které se hlásí ke stejným hodnotám svobody a demokracie?
Právě v takových chvílích hrají symboly a slova pronesená v pravý čas zcela zásadní roli. Zeman toho využil, aby zcela zásadně a otevřeně zpochybnil naši západní orientaci. Pokud premiér hned po těchto jeho slovech nevytáhl kompas a nepotvrdil proatlantický vládní kurs, pak přispěl k dezorientaci české veřejnosti. A tím i k posílení těch, kdo by rádi bloudící loď české zahraniční politiky navedli především na kremelské útesy.
