Demokratické státy mají s teroristy a dalšími nepřáteli problém. Zločinci mají vždycky náskok. Jsme vůči nim vždycky příliš pomalí. Zatím se ale demokracie vždycky ukázala jako systém schopný se mobilizovat. Pokud jí vlastní občané nepodrazí nohy.
Demokracie postupuje metodou pokus – omyl, což je správné. I v otázce uprchlíků. Důvod je celkem jednoduchý, v různých diktaturách a autoritativních režimech vůdce zavelí a nižší složky vykonají, ať to stojí co to stojí. Proto měly také Německo a Japonsko z počátku druhé světové války takové úspěchy. V demokraciích není jedno centrum moci, takže jsou pomalé. Někdy je to samozřejmě výhodné, protože když moc nevychází z jednoho centra, nedá se ani zničením takového centra zlikvidovat. Pokud si teroristé mysleli, že zbouráním budov WTC 11. září Ameriku zahubí, dost fatálně se mýlili.
Ohrožení znamená, že i demokracie některé procesy centralizují. Z tohoto hlediska je smůla, že Evropská unie není to, co o ní říkají její odpůrci. Žádný superstát. Proto taky potíže s uprchlickou vlnou řeší tak pomalu. Stejně tak je pomalá na úrovni národních států. Pokud svůj problém vyřeší třeba silou, pouze ho přenese jinam a nakonec to dotyčnou zemi postihne jinak. To je vidět na všech pokusech vytvářet další hranice ještě uvnitř Schengenu. Kdybychom je utěsnili všechny, postihne to ekonomiku.
Problém je i v tom, že jinak než metodou vyjednávání a obchodování se postupovat nedá. Turecko je šílené v některých věcech, které se týkají lidských práv, ale s tím mnoho nenaděláme. Kvůli své pozici – a kvůli ničemu jinému – je důležité jak pro NATO, tak pro Unii. Nikdo zatím nevymyslel nic úžasného, co by mohlo fungovat.
Pokud jde o milovaná referenda, tak ta právě řešení problémů metodou pokus – omyl brzdí, protože omyly se dost těžko napravují.
Výhodou demokracie je, že přes svou pomalost má velkou mobilizační schopnost, proto taky druhou světovou válku vyhrály demokratické státy. To samo o sobě neznamená, že musíme mít stejný názor na bombardování Drážďan a Hirošimy nebo že by pravidla neporušovali i vojáci těch stran, jež vedou obrannou válku. K tomu se nedá říci nic jiného, než že se to dělat nemá a že se to vždycky dělat bude, protože jak někdo otevře Pandořinu skříňku, třeba Hitler, násilnosti se na sebe už začnou zběsile nabalovat.
Stoupenci vědeckého konvičkismu-antiislamismu mají samozřejmě spoustu receptů, které se masám mohou líbit, jakkoli jsou pitomé — třeba zakázat islám a izolovat zemi od cizinců dle našeho výběru. Nic takového není prakticky možné. Oni sami ostatně těmto návrhům nemohou věřit, to by byli slabomyslní. Jenže ne všichni jsou slabomyslní, jejich snaha přebrodit se přes cizí krev ke korytům ukazuje spíš na cynické myšlení. Proto se doma v kuchyni narychlo přeškolili na religionisty a arabisty a teology a vydali se na pochod. Pohled je to truchlivý.
Dohoda s Tureckem je taky pokus, jenž se může ukázat jako omyl. Nic lepšího ale zatím nikoho nenapadlo. Pokud to selže, bude se muset hledat dál. Jisté je, že posílení tajných služeb a centralizace bezpečnosti na evropské úrovni nepočkají a může se s tím klidně začít hned. Předseda Evropské komise Jean-Claude Juncker to ostatně zrovna začal navrhovat.
