Sebevědomé, řemeslně solidně zpracované a ambiciózní je album What I’ve Done, kterým vstupuje na hudební scénu televizní moderátorka a příležitostná herečka Emma Smetana. Odpověď na otázku, zda se mu podaří proměnit dosavadní nálepku „bulvární celebrita“ v akceptovanou značku „oblíbená zpěvačka“, ale nedává.
Emma Smetana svou tvorbou i zpěvem často bývá přirovnávána k Laně Del Rey, ale občas i třeba k Amy Winehouseové nebo Adele. Nevyřčeně z toho vyplývá, že není pochyb o jejích pěveckých schopnostech (i když je jedním dechem nutno dodat, že tak dobré jako ty jejich přece jen nejsou), ale bohužel také to, že to není její hudba, co (minimálně prozatím) provokuje a vzbuzuje emoce. Svou první nahrávkou se navíc trefila do doby krátce po podobnou cílovou skupinu posluchačů zasahujících debutech zpívající herečky Báry Polákové či restartované Kláry. Podobně jako ony se nevrací k ulepenému a podbízivému popu minulosti, inspirovanému italským diskem a laciným dancefloorem, ale sází na provzdušněné písničky evropského střihu, které se sice nestydí za vstřícné melodie, ale zároveň nepodceňují hudební ani zvukovou produkci. A netají se pošilháváním po větším než jen českém trhu.
Za deskou stojí producentsky Jiří Burian, jenž kromě svých vlastních autorských aktivit s indie-rockovými Southpaw, medově pop-folkovými Republic of Two nebo asi zatím nejúspěšnějším projektem crazy hiphopové parodie Kapitán Demo podobně mentorsky i produkčně usměrňoval už Natálii Kocábovou a vedle sólových alb stál i za projektem Bohemia, kombinujícím folklór s elektronickou hudbou. To vše využil i u skladeb Emmy Smetana.
Třetím, kdo podobu nahrávky ovlivnil, je zpěvaččin partner, jinak člen kapely Peter Pan Complex, Jordan Haj. Nejenže byl přítomen u celého vzniku a podílel se i autorsky, ale jeho zpěv zní i z výrazné skladby No Fire, na které je dobře slyšet, jak nemalé narušení na zbytku alba zavedené poklidnosti a dekadentně pojaté melancholie může způsobit pouhopouhý duet dvou odlišných zpěváků. Dalším příjemným zpestřením jsou pak ventilované hudební kořeny. A jestliže se sama zpěvačka hlásí k šedesátým letům, Beatles a starému rhythm and blues, není to jen obvyklý marketingový tah — dobře je to slyšet například u výrazně rytmické skladby Bad Habit. Ostatně zařazena byla letitá a nově přepracovaná píseň Emina otce Jiřího Smetany Wall of Kampa. Tedy toho, jenž kdysi pro Vladimíra Mišíka napsal text jeho evergreenu Slunečný hrob a díky němuž Emma strávila dětství ve Francii.
Ačkoli se v žánrových vlivech album vůbec neomezuje a pod vše překrývajícím pláštěm melodického a jen občas teskně zamyšleného popu vystrkuje prvky swingu, funky nebo tepající elektroniku, přesto celá nahrávka drží pohromadě a netrpí neujasněností. A dojem soudržnosti nejen nenaruší, ale naopak posílí a oživí i vedle angličtiny použitá francouzština, která nepřekvapivě atmosférou zavádí k šansonu.
Paradoxně ještě dříve, než album vůbec vyšlo, byl na Cenu Anděl nominován klip k prvnímu singlu, jenž se objevil ještě na sklonku minulého roku. Ale navzdory tomu i zpěvaččině mediální popularitě se dá předpokládat, že cesta ostatních písní k uším většiny posluchačů vůbec nebude snadná. Předpojatost i předsudky jsou tu totiž nemalé. A bylo by přinejmenším naivní doufat, že potenciál, jaký třináctka písniček v sobě má, je dokáže hravě vyvrátit hned napoprvé. Dá se tak předpokládat, že o jejich dalším osudu rozhodne hlavně to, s jakou urputností a důslednosti jim bude jejich interpretka věřit a nakolik bude chtít všechny nedůvěřivé o jejich kvalitách přesvědčit.
