Zapnul jsem bednu tento týden několikrát a pokaždé v ní běžela komedie Zítra vstanu a opařím se čajem. Všechno se v ní pořád opakuje, takže je to pro kanál ČT1 úplně realistický film. Fetiš reprízy je mimořádný, konečně, takovou plejádu herců, jakými byli pan Kostka, pan Menšík, pan Sovák, pan Werich (ten v tom nehraje, ale byl to pan herec), dneska pohledáš. Navíc je to film, u něhož se všichni cítíme o třicet let mladší.
Model, že hrdina prožívá stále totéž, což mu umožňuje opravit některé věci, jakože se mu třeba bratr ráno udusil rohlíkem, je pro veselohru jako stvořený. Otázkou je, do jaké míry používat časoprostorovou smyčku jako koncept programu s největším dosahem v zemi. Mít z nějakého vysílacího schématu dlouhodobý pocit, že je pořád 1. června 1977 ráno, může vest k chuti opravit toho, kdo za to odpovídá. V krajním případě jej udusit rohlíkem.
Agent s povolením zabíjet.
Kluci s povolením zabít se.
