Pětadvacátého února 1956 přečetl první tajemník ústředního výboru Komunistické strany Sovětského svazu Nikita Sergejevič Chruščov na XX. sjezdu KSSS tajnou zprávu O kultu osobnosti a jeho důsledcích, v níž demaskoval – pravda, bezmála tři roky po jeho smrti – dosud velebeného Stalina a jeho rozsahem neslýchané zločiny.
O jejich obludných rozměrech svědčí nejlépe přísně tajná zpráva zaslaná prezídiu ÚV KSSS 9. února 1956. Podle ní bylo jen v letech 1935 až 1940 zatčeno a obviněno z protisovětské činnosti 1 920 635 osob, z nichž 688 503 popravili zastřelením. Pouze v letech 1937–1938, kdy stalinské čistky vrcholily, bylo zatčeno 1 548 366 osob, z nichž 681 692 (!) zastřelili. V krutosti vůči vlastním občanům se Adolf Hitler v porovnání s těmito děsivými čísly jeví jako lidumil.
Máloco zasadilo komunistické ideologii takovou ránu a vyvolalo rozkol mezi některými státy „tábora míru a socialismu“ jako Chruščovova kritika Stalina. Zajímavé ovšem je, jak tato tajná zpráva prosákla na veřejnost, jejímuž sluchu původně nebyla vůbec určena.
Za svůj podíl na organizaci V. světového festivalu mládeže a studentstva ve Varšavě jel za odměnu do Moskvy, kde potkal lidi, od nichž se poprvé dozvěděl o stalinských zločinech. Navázal kontakt s prvním tajemníkem velvyslanectví Státu Izrael Ja’akovem Barmonem, jehož blízká přítelkyně Łucja Baranowská pracovala sekretářka prvního tajemníka Polské sjednocené dělnické strany Edwarda Ochaba. Čtrnáctého února 1956 pionýrský chór zahájil v kremelském Sjezdovém paláci XX. sjezd strany. Prvních deset dní proběhlo v atmosféře ničím nerušené euforie, ale 24. Chruščov nečekaně požádal zahraniční hosty, aby opustili sál. Z tribuny se na ohromené delegáty sypala otřesná fakta o popravách, likvidaci zasloužilých členů strany, deportacích „potrestaných“ národů, kolosálních omylech „otce národů“ za Velké vlastenecké války…
Zatímco v cizině „tajná“ zpráva vyšla mnohokrát, v Sovětském svazu ji v plném znění zveřejnili až roku 1989, v období Gorbačovovy glasnosti a perestrojky. Roku 2002 vyšla v Moskvě včetně řady dokumentů, jež se k ní vážou. Stojí za to ocitovat pasáže ze IV. části, nesoucí příznačný název: „Vnesl zmatek v ideologii komunistů celého světa…“ a obsahující různé reakce.
Tak například v přísně tajném hlášení vrchního velitele Spojených ozbrojených sil členských států Varšavské smlouvy maršála Ivana Stěpanoviče Koněva ÚV KSSS o politických náladách v polské a československé armádě se praví: „Proč za Stalinova života členové politbyra nepoukazovali na jeho chyby a na sjezdu jejich vystoupení ohledně kultu osobnosti, mj. vystoupení soudruha Mikojana, nebyla sebekritická; proč soudruh Mikojan kritizoval na sjezdu Ekonomické problémy socialismu v SSSR, a na XIX. sjezdu je vychvaloval; je správné všechny chyby svalovat na Beriju a jeho bandu; není projevem kultu osobnosti časté citování Lenina ve vystoupeních na XX. sjezdu KSSS; není kult osobnosti v Číně, Jugoslávii, Vietnamu? V 3. stíhací letecké divizi československé armády existují dílčí nálady, jež zpochybňují závěry všech sjezdů KSSS probíhajících po Leninově smrti do XX. sjezdu. Ve Vojenské politické akademii se jednotliví důstojníci vyjadřují, že je nezbytné odstranit Stalinův pomník postavený v Praze v roce 1955.“
Albánské a čínské vedení kritiku Stalina odmítlo a záhy se se Sovětským svazem rozkmotřilo, což zejména v případě ČLR mělo dalekosáhlé a krajně neblahé následky. Pozitivními důsledky XX. sjezdu byla mírná liberalizace společnosti, rehabilitace některých obětí stalinských represí a propuštění části politických vězňů. Avšak ortodoxní komunisté Chruščovovi tuto „herezi“ nikdy neodpustili. Když Nikitu Sergejeviče v roce 1964 odstranili z funkce, jeho nástupce Brežněv kritiku Stalina uťal. S novou silou začala krátce po nástupu Gorbačova k moci. Právě za něj se potvrdila oprávněnost obav skalních komunistů, že jakákoli liberalizace jejich zkostnatělé ideologie znamená její konec.
