Na televizní obrazovky se řítí další z velkých amerických seriálů – Vinyl, tentokrát mapující hudební scénu New Yorku sedmdesátých let. Pilotní díl začíná v roce 1973, tedy v době, kdy podle producenta a režiséra Martina Scorseseho vedle sebe na Manhattanu během několika týdnů vznikly zcela zásadní žánry: punk, disko i hip hop. Celosvětová premiéra Vinylu se uskuteční v neděli ve večerních hodinách amerických časů, tedy v pondělí ve tři ráno času českého. HBO nám exkluzivně pro ČR poskytla rozhovor s jedním z autorů Vinylu Martinem Scorsesem, ze kterého přinášíme zkrácený výtah.
Mick Jagger, hudební producent celé série, za vámi s myšlenkou na Vinyl prý přišel už před dvaceti lety, původně mělo jít o film. Kdy jste se rozhodli, že vznikne rozsáhlý seriál?
Průběžně, jak jsme se scházeli, vždycky tak jednou za pár let, nám idea narůstala a měnila formu i tvar. Nejdřív šlo o film, pak epický film, až jsme si uvědomili v určitém bodě, že rozsah příběhu je tak veliký, že na něj potřebujeme seriálový formát. Měl tolik cestiček, tolik příběhů, jimiž jsme se chtěli vydat, až se všechny konečně propojí, že to ani jinak nešlo.
Se scenáristou Terrym Winterem jste spolupracoval hned několikrát: na Impérium – Mafie v Atlantic City (Boardwalk Empire), Vlku z Wall Street (The Wolf of Wall Street) a nyní na Vinylu. Proč jste jej oslovil i nyní?
Lidí, co podobně umějí psát, je opravdu hodně málo, spíš bych řekl, že jsou výjimeční. Má ohromný dar udržet diváka v neustálém napětí. Je bezedně vynalézavý, chrlí nové nápady, nové projekty… Když je scénář v produkci a nastane nějaký problém, okamžitě začne hledat možná řešení, kterými často dokáže dokonale překvapit i nás.
Když použiji dějovou linku pilotního dílu Vinylu, všechny výše zmíněné tři příběhy jsou o pádech impérií. Co vás tak přitahuje na podobně epických dějových liniích?
Epický pád před sebou vidíte hned, jak si představíte všechny ty chlapíky z Goodfellas(Mafiáni) nebo z Casina (Kasino), jak řídí cadillaky, na sobě tisícidolarové obleky a boty, manikúry a sestřihy. Příběh jako by se pak psal přímo před vašima očima. Někdy vám to zlomí srdce, někdy vám z toho zamrazí v zádech. Možná že právě proto miluju Geparda (The Leopard), jak samotný román Giuseppa Tomasiho di Lampedusy o šlechtické rodině z let 1860 a 1861, tak i následnou Viscontiho dramatizaci (film vyhrál Zlatou palmu v Cannes v roce 1963), protože jde o příběh o někom, jenž si uvědomuje, že jeho celý životní styl, svět, který spoluvytvářel, končí. Ví, že nemá na vybranou a že nemůže než uvolnit cestu. Řím vydržel dlouhá staletí, mnohem déle, než existují Spojené státy, a taky skončil. V tom je drama; znát svět kolem sebe, svět, jenž je částí nás samých, a pak ten údiv a pocit zmatení, když vidíte, jak se vám rozplývá před očima. Někdy se to stane ve velmi malém měřítku, v rodině, u vás doma, někdy tak skončí celý způsob života. A někdy jde o byznys, jako v případě Vinylu.
V New Yorku, jehož atmosféru jste ve filmech a televizních pracích mnohokrát zobrazil, jste doma. Jaké máte osobní vzpomínky na New York sedmdesátých let, kdy se odvíjí děj Vinylu?
I když jsem v sedmdesátých letech strávil více času v Los Angeles než v New Yorku, byl pro mě a vlastně stále je městem v rozkladu. Tehdejší věčné stávky popelářů, metro, které nejezdilo včas, zločin na každém kroku… A vedle toho ta úžasná kreativita: avantgarda a nezávislá filmová scéna. Pak ty mimořádné věci, jež se děly v malbě a vizuálním umění, na divadle a samozřejmě taky v rokenrolu – o tom je náš seriál. Významné věci se nedějí v usedlém a sterilním prostředí plném spokojených lidí. Proces psaní, obsazování a samozřejmě, že i natáčení, mě do té doby vrátil. To dnešní New York na mě působí jako mimozemské město.
