Prezident Zeman halasně oznámil, že předloží mezinárodní smlouvu s Norskem, jejímž prostřednictvím chce řešit případy dětí odebíraných rodičům norskou sociální službou. Co na to Zemanovi příznivci? Budou nadšeni: Hle, konečně nejen prázdná slova, ale činy, řeknou si. Ve skutečnosti přihlížíme jen vypuštění další hradní bubliny, která se rozprskne dřív, než doletí na dohled Strakovy akademie.
Podle ústavy prezident skutečně může sjednávat a ratifikovat mezinárodní smlouvy. O tom, že by je sám předkládal druhému státu, ovšem není v konstituci ani zmínka. To je výsledek Zemanova, jak sám říká, „tvůrčího vnímání ústavy“. O něm víme své od doby, kdy si prezident sestavil svoji vzdorovládu a ignoroval Parlament.
Ale dejme tomu, že by Zeman po konzultaci s kabinetem skutečně předal norské vládě nějaký návrh smlouvy. Lze si však představit, že by mohl být jejím úspěšným vyjednavačem prezident, který Norsko a jeho úřady označuje za gangstera unášejícího děti a norskou sociálku přirovnává k jedné nacistické organizaci, odebírající děti a přetvářející je do árijského ideálu? Politika snese hodně, ale tady by s jistotou platilo: Jak se do fjordů volá, tak se z fjordů ozývá.
Zeman by ovšem mohl sjednávání úmluvy přenést na vládu. Ale jak ve svém stanovisku správně připomíná premiér Sobotka, vyjednávání jakékoliv mezinárodní smlouvy je dlouhodobá záležitost, jež trvá i několik let. Zvlášť pokud by se jednalo o tak citlivé a komplikované téma, jako jsou případy odebírání dětí.
To je ovšem prezidentovi putna. Zemanovi stačí, aby poslal do Strakovy akademie jakýkoliv cár papíru, a pak může za pochvalného mručení voličů obviňovat kabinet z neschopnosti.
Každopádně ať už by Zeman zvolil jakýkoliv postup, smlouva by se nemohla týkat a už vůbec ne pomoci v aktuálním případě Evy Michalákové a jejích dvou odebraných dětí. Jakkoliv se hlava státu pasuje před veřejností do role jejich ochránce. A tady připomeňme zásadní věc: O tomhle případě stále nevíme skoro nic, jen co sama paní Michaláková vypovídala do novin.
A že by o mnoho víc věděl prezident? To těžko. Vždyť kdyby tomu tak bylo, hlava státu, posedlá touhou po bombastických sděleních, by to už dávno nějakým dostatečně nechutným způsobem vytroubila do světa.
Zdrženlivost politiků jak na norské, tak na české straně je i nadále na místě. Stejně tak je pochopitelné mlčení norské sociálky. Vždyť jde především o děti, pro něž jakákoliv publicita musí být traumatickými zážitky, dalšími z těch, které je mohou poznamenat na celý život. I proto se jeví jako dostatečný a citlivý přístup Sobotkovy vlády, která zkoumá možnost zapojit se do soudního řízení s Michalákovými před norskými soudy jako takzvaný pomocník v řízení.
A prezident? Ten jen znovu potvrdil, že v honbě za voličskými hlasy je připraven zneužít cokoliv. Včetně pohnutého osudu nevinných dětí.
