Jsem velký fanoušek pop-music. S tím nic nenadělám. A nedovedu si představit, že by člověk byl fanouškem pop-music a nebyl přitom fanouškem Davida Bowieho. Ne že by byl jediný, koho uctívám či čí alba sbírám. Ale k němu a od něj vede tolik spojnic na ostatní důležité interprety jako snad od nikoho jiného. Na ty, z nichž vycházel, na jeho souputníky i na takové, které inspiroval on sám. David Bowie byl zkrátka chodící pop-music v kostce a já jsem jeho chodící fanoušek. Text původně vyšel v tištěném Reflexu v lednu 2013.
Narodil jsem se v roce Diamond Dogs (1974), na základku začal chodit v době Scary Monsters (1980), kapelu jsme zakládali v období Never Let Me Down (1987) a sametovou revoluci ve druháku jsem prožíval, když bylo na pultech (tedy těch západních) album Tin Machine. Ne že bych to tenkrát tušil. Události svého života a Bowieho alba jsem si v představách pospojoval až dodatečně. První, jež jsem si sehnal, bylo právě Tin Machine. Na vinylu. A od té doby natěšeně čekám na každé nové! Posledních pár let jsem ale čekat přestával. Bowie se po operaci srdce postupně stáhl do ústraní a naděje na nové album s každým rokem slábly. Už má natočeno, říkal jsem si. Uměl si to ale načasovat. Deset let od poslední studiové desky přišel letos v lednu zčistajasna s novým singlem! A album je na cestě. V jeho očekávání jsem si vybavil několik okamžiků, kdy jsem svůj život s Bowieho hudbou spojoval již vědomě.
5. DUBEN 1993
Konečně jsme se dočkali! Dnes vyšlo Bowieho comebackové album! Netrpělivě na něj s Bublajsem (můj kamarád z dětství a spoluzakladatel Tata Bojs Milan Cais) čekáme už několik týdnů. Chodil jsem se ptát do prodejny ve Spálené ulici asi obden. Přesné datum vydání jsem nevěděl – internet ještě neexistoval. (A mobilní telefon jsem viděl jen ve filmu. Prý v budoucnosti budeme mít každý svůj! Ha ha ha.) Nesu si nové album domů a už se těším na premiérový poslech. Dal jsem za ně 450 našetřených korun. CD má průhledný tray. No jo, to je docela dobrý nápad; nemusí přece být vždycky černý. Takhle je tam místo ještě na jeden obrázek! Už dlouho víme, že deska se jmenuje Black Tie White Noise.
Psal o tom Rock & Pop i Melodie. Tam jsme se také dočetli, že desku produkoval, stejně jako megaúspěšné Let’s Dance, Nile Rodgers. A hraje tam i Mick Ronson ze Spiders From Mars! Údajně má album být taneční. Prý snad skoro techno! To jsem na to tedy zvědav. První singl Jump, They Say už hráli na Radiu 1. V nějakém časopise jsem teď viděl přehled hitparád. Black Tie White Noise je číslo jedna. Byly tam otištěny i hitparády z před deseti a dvaceti lety. V roce 1983 bylo na první příčce Let’s Dance a v roce 1973 Aladdin Sane. Jsem zvědav, jestli Bowie něco vydá i v letech 2003 a 2013! (Samozřejmě, vydá Reality, respektive The Next Day, ale to ukáže až budoucnost.)
23. ČERVEN 2004
Právě jsme dozvučili. Sice jsme z půlhodinové zvukovky pětadvacet minut strávili řešením nějaké špatné kabeláže či co, ale to je náš problém. Teď musíme mizet. Už se otevírají dveře a první nedočkaví fanoušci to berou úprkem přes celou Sportovní halu. I když koncert začne až za pár hodin, už teď si chtějí zajistit nejlepší místa vpředu. Není to křest žádného našeho alba, bohužel. Naši fanoušci mají čas si v klidu dojít, kam potřebují. Dneska předskakujeme Davidu Bowiemu! Vrchol kariéry? Drzosti? Možná. Splněný sen? Bezpochyby. Potřeboval bych štípnout, abych věděl, že to není sen, ale Reality. Turné Reality samozřejmě. Chvilku čekáme v šatně. Většinou tu asi bývají hokejisté, nejsem si jist. Každopádně kde má šatnu Bowie a jeho kapela, vůbec netušíme ...
Budeme mít možnost se s naším idolem alespoň pozdravit? Pochybuji, ale přece jen, dvě cédéčka nachystaná na podpis tu pro jistotu mám. (V bublinkové fólii, aby se nepoškrábaly krabičky.) Ještě nevím, které bych si nechal podepsat raději. Low z roku 1977, nebo aktuální Reality? Srdeční záležitost, nebo novinku? Není čas na přemýšlení. Jdeme na scénu. Předskakovat někomu hodně slavnému dělá radost především předskakujícím, nikoli divákům. Víme o tom. Ale publikum je poměrně velkorysé a naši půlhodinu přijme s pochopením.
Bowiemu už nic nestojí v cestě! Jeho nástup pozorujeme částečně zpoza opony za pódiem. „Hello, motherfuckers!“ přivítá se David s pražským publikem. Slibný začátek. Ale po nějaké době se to začíná kazit. Bowie opouští scénu a kapela hraje instrumentálku z Low. David se po ní ale nevrací a kapela spouští druhou. To už je trochu zvláštní. Přichází teprve na další písničku, ale evidentně není ve své kůži. Pak opět odchází. Pár písniček zkouší odzpívat na barové stoličce.
Omlouvá se, vysvětluje, že mu do ramene a krční páteře vystřeluje nesnesitelná bolest. Utrousí na toto téma i vtípek. („Tohle se mi normálně nestává, takže to máte jako takový bonus, ha ha.“) Ale brzy je jasné, že je po srandě. Koncert končí. Cítíme zvláštní rozpolcenost. Splněný sen pro nás, noční můra pro Bowieho. Bublajs ho nečekaně potkává v zákulisí. Drží ho dva lidé z jeho týmu, tvář zkřivenou bolestí. S těmi podpisy to opravdu nevypadá dobře. Perlička na závěr: prestižní hudební server pitchfork.com dnes uveřejňuje svůj seznam 100 nejlepších alb sedmdesátých let. Na prvním místě se umisťuje Low ...
28. SRPEN 1990
Jsem v New Yorku. Je mi šestnáct. Jsem z toho na větvi. A jako by to všechno nestačilo, dnes jsem si koupil své první CD! Doposud jsem o tomhle nosiči jenom slyšel. Je stříbrné, nahrané jen z jedné strany, ale vejdou se tam pohodlně obě strany desky. Často dokonce ještě nějaká písnička navíc, které se říká bonus. Ale například všechny desky The Clash, jak jsem si myslel původně, se na jeden kompakt nevejdou.
Mé první CD je letos vydaná reedice The Rise and Fall of Ziggy Stardust and The Spiders from Mars, původně z roku 1972. Naprosto přelomová deska Davida Bowieho. Zřejmě jeho nejzásadnější (i když ne nejlepší) album. Tady už se v ideálním poměru potkaly všechny ingredience, z nichž se od konce šedesátých let snažil vařit: souvislý příběh s hlavní nejednoznačnou postavou, ani ufon, ani člověk, ani muž, ani žena, odlidštěný, a přitom emocemi překypující. Chlad i patos. Rock’n’roll. Jeho oslava i zatracení. V podstatě už to byl punk.
Podívejte se na klip Hang On to Yourself, kde Bowie se zrzavým přelivem afektovaně odsekává slova této vypalovačky ... punkáči si od Bowieho vzali víc než jen mikrofony, které mu na koncertě ukradl Steve Jones (kytarista Sex Pistols). S tímhle albem přišla ohromná blyštivá vlna glam rocku. Ale když ulice Londýna zaplavily zástupy Ziggy Stardustů, Aladdinů Sanů a dalších, otočil Bowie kormidlem a plul už v úplně jiných vodách. Napřed za velkou louží, kde nasál vlivy soulu, r’n’b, diska a slušné množství kokainu. A později v Berlíně, kam se jel schovat před duševním kolapsem, narůstající drogovou závislostí, ale i rapidně vzrůstající popularitou. Jako parťáka s sebou vzal Iggyho Popa. Ve dvou se to lépe táhne i odvyká.
Bowie se ho ze závislosti snažil vymanit už od roku 1973, kdy ho navštěvoval na psychiatrické klinice v L.A. Pravda, Bowie v té době možná nebyl ideální drogový terapeut, ale nebýt jeho, tak by možná už Iggyho nebylo ... Nicméně všechny tyhle hudební příběhy teprve začínám pomalu rozplétat. Momentálně držím v ruce své první CD. Má kartónový podlouhlý přebal, aby si ho sběratelé vinylů mohli zařadit do své sbírky a na výšku jim to štymovalo. Poslouchám Ziggyho Stardusta. I s pěti bonus tracky!
22. ZÁŘÍ 2002
Před dvěma týdny jsme s mou ženou Bárkou navštívili poprvé v životě Berlín! Jedním z důvodů, proč zrovna hlavní německé město, byla kromě krátké vzdálenosti, na kterou jsme si troufli i s naší kachnou (starý Citroën 2CV), jeho pestrá hudební minulost a divoká současnost. Bowie tu v druhé polovině sedmdesátých let žil a tvořil svou možná nejoriginálnější hudbu. Jen v roce 1977 vydal čtyři alba! Dvě svá (Low a „Heroes“) a dvě Iggyho Popa (The Idiot a Lust for Life). To by ještě nebylo tak udivující, kdyby to byly jen nějaké odfláknuté rychlokvašky. Ale ony jsou to dodnes pilíře moderní populární hudby! Zásadní kameny. Samozřejmě na to nebyl sám, měl po ruce skvělou doprovodnou kapelu, geniálního nehudebníka Briana Ena a superproducenta Tonyho Viscontiho. Studio Hnasa, kde se všechny tyhle desky nahrávaly, nebo alespoň míchaly, jsme při naší první berlínské návštěvě sice nenašli, ale atmosféře města jsme podlehli i tak.
A jak jsme tak oblézali zbytky Zdi, najednou vidíme, že na jiné visí plakát na koncert DB! Za dva týdny. Sedli jsme na kola, vyhledali nejbližší předprodej a zakoupili lístky pro sebe a pár kamarádů. A tak jsme tu dnes zas. Bohužel trochu nestíháme. Zmateně popojíždíme po deštivém městě, hledáme správnou halu a místo na zaparkování. Už aby vynalezli navigaci! Dobíháme na poslední chvíli. Stoupáme si na první volné místo a shodou náhod je z něj skvěle vidět! Ještě jsme ani nedodýchali a kapela už nastupuje! První píseň, okamžitý zásah: Life on Mars? Po letech, kdy Bowie odmítal hrát své největší hity, je jimi dnešní koncert nabitý. Fame, Fashion, China Girl, Rebel Rebel, Ashes To Ashes.
A samozřejmě písničky z nové, po letech opět Viscontim produkované desky Heathen. Už to samo by nás odrovnalo. Ale David jde ještě dál! Koncert rozdělí na tři části a v té prostřední odehraje kompletní „berlínské“ Low! Album, kde se nadčasovým způsobem potkala německá elektronika s britskou melodičností, ambientem a ozvěnami amerického funku. Ještě stále jsme opařeni hudebním zážitkem, když klopýtáme v jednu v noci z Burger Kinga, nasedáme s kamarády do kachen a nabíráme směr Praha. Uháněli jsme samozřejmě rychlostí Speed of Life!
19. ÚNOR 1997
Už je po půlnoci a menší, neplánovaný večírek u mě doma ještě nekončí. Naopak, nabírá na obrátkách. Jíme ananasový kompot rovnou z plechovky! Prostě divočina. Pak někdo z nás navrhne, že si můžeme zahrát monopoly neboli business. Musel jsem to navrhnout já, protože nikdo jiný neví, že ho mám doma. Ale není to jen tak obyčejný business z obchodu. Nechal jsem se inspirovat svým dědou, který si někdy ve čtyřicátých padesátých letech vyrobil vlastní, ohromný big-business.
Mohli jste na něm kupovat prakticky celý svět. Věděl jsem, že překonat ho nemohu, tak jsem si jako dítě v osmdesátých letech vyrobil naopak mini-business. Byly tam jen ulice a obchody na Hanspaulce. Takže večírek je rozparáděný, kupujeme ulice, domy i hotely. Nad námi plakát Davida Bowieho v životní velikosti. Někdo nadhodí: Zaujměme stejnou pozici jako Bowie (pozvedá na fotce sklenici s jakýmsi nápojem) a každý se s ním před ním vyfoťme! Je skvělé, že kromě businessu mám doma i foťák.
Jde o to, že místo sklenice si každý z nás vezme do ruky, cokoli mu padne do oka. Pro dnešek jsme všichni vzali zavděk plechovkou s ananasovým kompotem. Jako kdybychom chtěli připít Bowiemu i sobě a říkali: „A na nás!“ Dnes ještě netuším, že se z toho stane koncept, jenž bude trvat dalších šest let. Nafotím v této póze, před tímto plakátem a s libovolným předmětem v ruce přes sto lidí. Každá návštěva bude muset zapózovat. Kamarádi, kamarádky, rodiče, babičky, členové naší i spřátelených kapel ...
8. LEDEN 2013
Zvoní mi budík. Jsme poslední den na horách. Vypínám budík a zapínám mobil. Shodou okolností je to stejný přístroj. (Úžasný vynález, technika jde opravdu mílovými kroky.) Pípne mi esemeska. Zpráva od ségry Blanky: „David Bowie dnes vydal nový singl a v březnu bude celé album!“ Probuzení šokem. Cože? Skutečnost, nebo snový dojezd? Deset let ani nota a teď najednou bum! – celé album? Samozřejmě vím, že Bowie má dnes šestašedesáté narozeniny, ale netušil jsem, že je oslaví v takhle velkém stylu.
Už to vypadalo, že mu to stačí. Čtyřiadvacet řadových alb, k tomu spousta živých desek, soundtracků, remixů. Od zdravotních komplikací, jež se začaly projevovat na pražském koncertě a vedly až k operaci srdce v roce 2004, už na žádné turné nevyrazil. Sem tam ještě někomu zahostoval na desce (TV On The Radio, Scarlett Johanssonová), na koncertě (Arcade Fire, David Gilmour, Alicia Keys), případně si zahrál ve filmu (Nolanův Dokonalý trik). Jinak se ale čím dál tím víc stahoval do ústraní. To bylo samozřejmě zdrojem mnoha spekulací. Jedni říkali, že je na tom špatně zdravotně, jiní, že zase natáčí a chystá bombastický comeback. Byli i tací, co pochybovali, jestli vůbec ještě žije. Někoho zase možná napadlo, že jeho role v legendárním sci-fi filmu Muž, který spadl na Zemi (1976) žádná role nebyla a on se prostě vrátil na svou planetu ...
Ale teď, když opravdu natáčel, na veřejnost žádné zprávy vůbec nepronikly. Jak je dneska možné vůbec něco takového ututlat? Navíc v New Yorku, kde se deska nahrávala? Bowie na svůj nečekaný návrat volí zajímavou taktiku: Jako první singl vydal dle producenta Viscontiho snad nejpomalejší a nejniternější skladbu Where Are We Now? A hlavně: mlčí. Prý už nebude dávat žádné rozhovory a neodehraje už žádný koncert. Bude jen dělat desky. Snad častěji než jednou za deset let. O té nové s novináři nejvíc mluví Tony Visconti, jehož sám Bowie delegoval, aby se stal jeho „hlasem na Zemi“.
Rozhovor poskytl i kytarista Earl Slick nebo výtvarníci, kteří mají na svědomí výtvarně i myšlenkově nekompromisní grafiku alba. Jde o obal desky „Heroes“, s přeškrtnutým „Heroes“ a s bílým čtvercem přes Bowieho obličej. Na něm strohý nápis The Next Day. Žádné rozhovory, žádné koncerty. To umí jenom Bowie. Vrátí se, ale tak, aby ho nikdo neviděl.
Text původně vyšel v Reflexu č. 4/2013.
