Bojovníci Islámského státu byli v neděli vyhnáni z důležitého iráckého města Ramádí. Svět se nad tím raduje. Navíc za letošní rok přišel samozvaný chalífát o 14 procent území, které kontroloval. Zdá se, že džihádisté skutečně oslabují. Jenže bylo by zcela naivní a nebezpečné z toho usuzovat, že války v Iráku či Sýrii to vyřeší. S tím se nedá vůbec počítat. Proč?
Po listopadových teroristických útocích v Paříži zesílilo volání po zlikvidování jednoho ze zdrojů muslimského terorismu, kterým jsou blouznivci z pofiderního Islámského státu. Také Francie, Velká Británie a předtím od konce září i Rusko začaly bombardovat pozice těchto džihádistů. Jenže žádnými nálety v Sýrii a Iráku, a dokonce ani vojenskou porážkou Islámského státu nebude vyřešen a potlačen islámský terorismus a neutichnou konflikty na Blízkém východě. To je nezodpovědné tvrzení, protože tak jednoduché to není a ani nebude.
Jeden konkrétní příklad. Kurdové na severu Sýrie zvětšili letos „své“ území až o 186 procent. Stalo se tak právě na úkor Islámského státu. Alespoň to tvrdí několik dní stará zpráva respektované americké výzkumné organizace IHS, která se dlouhodobě věnuje i bezpečnostním otázkám. Mohli bychom z toho usuzovat, že jsme v tomto případě na dobré cestě. Jenže to se nelíbí ani protiasadovské opozici v Sýrii, ani Turecku, členské zemi NATO. V budoucnosti proto spíše čekejme nové konflikty s Kurdy, ne uklidnění.
Navíc když sledujeme vývoj v posledních desetiletích, tak řádění islamistů nikdy neskončilo po zabití významných muslimských teroristů (Izrael, který jich zlikvidoval mnoho, o tom může vyprávět), ani zničením jakékoli organizace. Nestane se tak ani po porážce Islámského státu.
Útoky zradikalizovaných muslimů neskončily zabitím Usámy bin Ládina (v květnu 2011 v pákistánském Abbottábádu) a omezením činnosti jeho al-Ká'idy. Chaos a anarchie neskončily popravou libyjského diktátora Muammara Kaddáfího, který otevřeně terorismus podporoval. Právě naopak. Růst islámského fundamentalismu po světě se nepodařilo vyřešit ani Západu válkami v Afghánistánu a Iráku. Situace je ještě komplikovanější a horší, než před takovými 10-15 lety. Například v mnoha zemích Afriky, kde islamisté řádí od Mali po Somálsko.
Na světě žije podle odhadů expertů desítky milionů radikálních muslimů a tisíce z nich jsou ochotny páchat atentáty po celém světě. V současnosti existují tisíce extrémistických islamistických skupin, mnohé z nich mají k terorismu také blízko. Navíc mnozí radikálové působí jako takzvaní „osamělí vlci“, jednají na vlastní pěst. Kontrolovat a zničit je není v podstatě možné. Navíc šíření radikálního islámu podporují mnohé země v čele se Saúdskou Arábií a Katarem, které se jinak tváří jako spojenci Západu, což je jeden z největších omylů vyspělých demokracií posledních dekád.
Pokud by se měl muslimský terorismus a fundamentalismus reálně omezit, porážka Islámského státu nestačí. Museli by k tomu zásadně přispět samotní muslimové, jenže to se neděje. Stačí se podívat na zfanatizované davy Palestinců, jejichž násilná snaha o vznik vlastního státu nikdy nepovede k míru, protože vždy vyvolá ostrou reakci Izraele. S palestinsko-izraelským problémem se tak nepodařilo hnout celá desetiletí. Nepomohly žádné rady, žádné dohody, žádné snahy velmocí.
Když by se měly alespoň trochu uklidnit rozbouřené válečné státy, jako jsou Afghánistán, Sýrie, Irák, Libye, Jemen a další, tak k tomu musí dospět samotní obyvatelé těchto států, západní a ruské intervence to nevyřeší. A už vůbec to nevyřeší otázky terorismu, neboť radikálních muslimů bude pořád přibývat – i v Evropě. Jejich džihád proti „nevěřícím“ je v plném proudu. Konec Islámského státu ho nezastaví.
