„Ženská obřízka, která se dodnes praktikuje na severu Ghany, bohužel není jedinou tradicí, jež tamějším ženám působí utrpení,“ tvrdí KAMILA ZAJÍČKOVÁ (26). „Především v regionu Volta se dodnes uchovalo obětování mladých dívek kněžím. Kromě pohlavního zneužívání je pak čeká celoživotní otročina, za kterou nedostanou ani najíst. Pokud jim jídlo nepřinese vlastní rodina, jsou odkázané na to, co si v okolí svatyně samy uloví, vyhrabou nebo utrhnou.“
Poprvé jsem do Ghany odjela po složení bakalářských zkoušek na Metropolitní univerzitě v Praze. Šlo o dvouměsíční stáž přes organizaci AIESEC. Po dvou měsících, kdy jsem učila na základní škole v Kumasi, druhém největším městě země, jsem pokračovala ve studiu (magisterský program) ve Španělsku, ale jako téma diplomové práce jsem si zvolila Tradice a porušování práv dětí a znovu se do Ghany vrátila – tentokrát na rok.
I když jsem si během pobytu několikrát sáhla na dno, byla to cenná zkušenost. Hodně jsem se o sobě dozvěděla a zážitků, které našince zaujmou či překvapí, jsem si přivezla nespočet.
BEZ VODY TĚŽKO ŽÍT
K překvapením, o nichž je lepší číst než je zažít na vlastní kůži, samozřejmě patří svízele spojené s běžným provozem. Dáte si jako podmínku pro ubytování na studentských kolejích vlastní sociální zařízení? Když správce zapomene načerpat vodu ze studny do barelů na střeše, je vám to k ničemu. Stejně jako při výpadcích elektřiny, jimž by se možná nemělo ani říkat výpadky, když trvají i dvacet hodin denně.
Když není elektřina, nelze načerpat vodu. Neumyjete se, nespláchnete. Nemáte světlo. A přestanete používat lednici. V tamějším horku se jídlo kazí mnohem rychleji, než ho stačíte spotřebovat.
Máte nějaké našetřené peníze a těšíte se, že ve čtyřmiliónovém městě nebude problém sehnat slušný nájem, při troše štěstí třeba i s vlastním generátorem? Neseženete ani bydlení bez generátoru. Místo placení nájmu jednou měsíčně chtějí majitelé bytů v Kumasi zaplatit předem třeba na tři roky. Nebo i na pět. Nakonec jsem se smířila s tím, že budu bydlet v nedalekém městečku a do Kumasi dojíždět. Když jsem poprvé dorazila na novou adresu a chtěla se po cestě umýt, netekla voda. A netekla ještě další dva dny.
POČKEJ, AŽ DOTANČÍM
Před cestou do exotické krajiny vám leckdo poradí, ať se nestravujete na ulici. Když tam ale žijete a nemůžete si ani uvařit, protože nemáte lednici, vodu ani elektřinu, tak si prostě nevyberete. Když si nevyberete v Ghaně, můžete dostat mimo jiné i choleru. Zažila jsem to, nepřála bych ji nikomu.
Přestože jsem nepodcenila přípravu (nechala jsem se očkovat a ještě před odjezdem začala brát antimalarika), dostala jsem malárii a s ní první příležitost zažít tamější zdravotnictví. Kamarád mě, ochromenou horečkou, odvlekl do nejbližší nemocnice a přes nějaké pytle s cementem jsem se dostala až do ordinace. Tam jsem se zhroutila na židli a pozorovala, jak lékař se sestrou tancují na hit známé nigerijské dvojky P-Square, který zrovna vysílali v televizi. Když písnička skončila, na řadu přišla péče o mě. Dali mi léky a řekli, že mám jíst, abych měla energii, to bylo vše. Hospitalizovat jsem se raději nenechala.
Na druhé straně: jednou jsem šla za tmy pro jídlo, minula panel položený přes strouhu a zlomila si o něj při pádu přední zuby. Ordinace zubaře v Kumasi se naštěstí ukázala modernější než leckterá u nás. O umělých zubech, které mi udělal, sice prohlásil, že vydrží tak tři měsíce, ale slouží mi dodnes.
SMÍ TÁTA UHODIT MÁMU?
Během prvního pobytu jsem učila angličtinu a něco jako občanskou nauku. Se střídavým úspěchem. Děti v Ghaně se učí biflováním. Znají nazpaměť požadované výrazy a definice, ale význam často uniká. Ve výsledku vám odrecitují lidská práva, ale běda, když položíte kontrolní otázku na jejich obsah. Smí táta uhodit maminku? Nevědí…
Také osvěta, které jsem se věnovala v rámci roční práce pro AIESEC, měla své limity. Asi nejužitečnější byly naše přednášky o HIV a AIDS, zaměřené především na to, že nemocní lidé nejsou jedovatí a je možné s nimi normálně žít. Sporné výsledky měla naopak naše snaha motivovat mladé lidi k péči o životní prostředí. Špína, zápach a odpadky jsou v Ghaně všude. Je ale divné, že se všude povalují plasty, když vám i vodu a jídlo prodávají v igelitových pytlících, ale koše nikde? Stejně tak se člověk diví, že lidé močí přímo na ulici. Jenže pak zjistí, že ve čtyřmiliónovém městě jsou jediné veřejné toalety a záchody nemají ani některé instituce a podniky. Když jsem si někde potřebovala odskočit, často mě vedli až do vedlejší budovy.
OTROCTVÍ AŽ DO SMRTI
Ghaňané, jak jsem je poznala, jsou milí a pohostinní. Na druhé straně na severu země (a také v Togu a Beninu) dodnes praktikují věci, z nichž běhá mráz po zádech.
Kromě ženské obřízky je to tradice trokosi. Termín je kombinací dvou slov: tro – božstvo – a kosi – otrok. Otroky bohů se stávají mladé dívky, výhradně panny, které jejich rodiče obětují, aby odčinily hřích jiného člena rodiny, obvykle mužského. Jinak by nadpřirozené síly potrestaly celou rodinu bez rozdílu. Hříšník může být třeba ten, u něhož komunita odhalí, že krade nebo někoho podvedl.
Obětované dívky, často ještě děti, dostanou nové jméno, oblékat smějí jen kus černé látky, který je spíš odhaluje než naopak, a od první menstruace jsou kněžími znásilňované. Kromě toho pořád otročí. Pracují na polích kolem svatyně, nosí vodu, uklízejí… Pokud některá dívka uteče nebo zemře, její rodina musí dodat jinou.
„Služba“ měla původně trvat jen rok nebo dva. Dnešní praxe je ještě horší – zneužívané dívky většinou otročí celý život a ve svatyni vyrůstají i jejich děti. Během přípravy své diplomky jsem za úplatu do několika takových míst pronikla. V jednom to přímo přiznali, jinde naopak popřeli, ale ty ženy i děti jsem tam viděla.
Drsnou realitu mi popsal i „syn svatyně“, postarší účetní v hotelu, kde jsem během výpravy nocovala. „Jestliže tě pošlou sloužit kněžím, staneš se jejich majetkem. S tvým životem pak mohou udělat cokoli.“
