Dočká se česká reality show Zlatá mládež pokračování? Kreativní producentka projektu Kamila Zlatušková věří, že ano, a plánuje ji ve Vietnamu, v Íránu, Africe a na Ukrajině.
Pět týdnů jsme na webu Reflexu sledovali více či méně kontroverzní reality show České televize Zlatá mládež, kterou si můžete pustit na iVysílání. Pětidílný pořad vrhl pětici pražských bohatých a mladých výrostků do české reality pardubických jatek, romského Chanova, armádního výcviku, vesnice v rumunském Banátu a Domova důchodců v Heřmanově Městci. Vytvořil jej tým Kamily Zlatuškové (34), kreativní producentky multižánrové tvůrčí skupiny ČT Brno.
Ta mimo jiné dříve natočila ceněný časosběrný seriál Ptáčata o romských dětech, stojí také za úspěšnou reality show o romských studentech Třída 8. A (vysílal se loni) a osobně byla jednou z aktérek seriálu o těhotných ženách Čtyři v tom. Asi nejvíc však na sebe v mainstreamovém publiku upozornila jako producentka živého pořadu Tečka páteční noci, kde se šňupalo z bible.
Jak a proč vznikla Zlatá mládež?
Vzešla ze snahy představit podobný pořad, jaký v roce 2009 úspěšně odvysílal britský kanál BBC Three. Jeho reality show se jmenuje Blood, Sweat and Takeaways a vystupuje v něm šest zpovykaných, bohatých, mladých Britů, kteří řeší hlavně jídlo, jsou to takzvaní foodies. V prvním díle odjíždějí do jihovýchodní Asie pracovat do fabriky na zpracování tuňáků. Je to neuvěřitelně silná podívaná, pracovní podmínky jsou tak těžké, že jedna z aktérek po několika desítkách minut dokonce omdlí. Druhý šok nastává při výplatě naprosto směšné mzdy. Tento pořad měl vynikající casting, kde uvnitř té skupiny mladých docházelo k silným emocionálním vyhrocením. Zároveň se mi tam ale líbila silná, empatická, racionální linka, díky níž se dozvíte, v jak šílených podmínkách vlastně řadoví dělníci vyrábějí obyčejné plechovky tuňáka, jež bereme jako samozřejmost. A chtěli jsme něco podobného přenést i na česká témata a do českých podmínek.
Což se podařilo, ale v podstatě „měkčích“, českých podmínkách. Obdobných reality shows je však v současném televizním světě hodně. Která je české Zlaté mládeži nejpodobnější?
Hodně zajímavý a nám blízký je formát z Nového Zélandu, jen s tím rozdílem, že například jedna z novozélandských protagonistek byla sociální pracovnice, což se s naší pěticí studentů, modelky, mladého herce a zpěváka jménem Renato nedá srovnat. Občas podobné formáty i kupujeme v rámci licence, ale v případě Zlaté mládeže jsme nenašli nic, co by českému prostředí stoprocentně vyhovovalo.
Z kolika uchazečů jste pětici pražských zlatomládežníků vybírali?
Castingová agentura vygenerovala na základě klíčových slov 6000 možných uchazečů, kteří procházeli několika koly. Nehledaly jsme ale jen mladé, kteří mají rádi luxusní značky, jako jsou Louis Vuitton, Versace a tak dále, chtěli jsme také lidi inteligentní, schopné samostatné sebereflexe. Například zpěváka Renata jsme našli při castinzích do nových brněnských pořadů; nakonec se ukázal jako velmi přemýšlivý člověk, jenž přesně pojmenovává věci a události, které během natáčení zažíval.
Podle čeho jste se rozhodovali, na jaká místa tuhle pětici pošlete?
Podle smyslu celé věci. Setkala jsem se už u diváků s námitkou, proč mladí jednoduše nedostali deset tisíc korun hrubého a nešli pracovat někam do supermarketu za pokladnu, což by prý v rámci života běžných Čechů mělo větší výpovědní hodnotu než je vozit do pěti různých prostředí. Jenže to by pak nebyla Zlatá mládež, ale pořad Mladí lidé z Prahy odjeli z hlavního města a pracují za kasou. My jsme však chtěli docílit dvou věcí: aby se divák dozvěděl, jak se žije běžným, pracujícím lidem v různých prostředích, a aby se pod dojmem zážitků a zkušeností změnili i ti mladí, jež vystavíme nejrůznějším silným situacím. Proto jsme hledali symbolická místa – romské ghetto, domov seniorů, armádní výcvikový tábor, velká jatka, vesničany z Banátu, kteří i dnes stále orají koňmi. Jinak bychom se k výsledku nedopracovali.
V prvním díle Zlaté mládeže jsem měla pocit, že moc zlatá není, tedy rozhodně ne ve srovnání s tou západoevropskou nebo severoamerickou, natož ruskou. Řešili jste tenhle problém?
Pochopitelně. Bavili jsme se o tom, jestli u nás vrstva zlaté mládeže vůbec existuje, kdo to je, jak ji definovat a jestli máme právo nazývat ten pořad Zlatou mládeží, když to jsou vlastně jen děti dobře situovaných rodičů, které pracují a studují. Bavili jsme se i o tom, že bychom naši zlatou mládež poslali do Moskvy, za „skutečně bohatými“ dětmi. Ale to by byl jen fórek, jenž by vyšel maximálně na jeden díl.
Sledovanost prvních dvou dílů byla v rámci vysílacího času 21.45 excelentní, jen první díl vidělo 600 000 lidí a měl 16 % share, hodně funguje i iVysílání, kde sledovanost prvního dílu atakuje hranici 300 000 zhlédnutí. Pro mě, která jsem zvyklá dělat především artové věci, je to velmi příjemné zjištění, protože řešíme témata, jež by se k řadovému publiku jinak nedostala. A lidé na Zlatou mládež reagují, zajímají se, kritizují, chválí, nenechává je to chladnými, což u dokumentárních žánrů považuju za zásadní.
Bude pokračování?
Pevně v ně doufám. Dovedu si představit ještě jeden pětidílný cyklus, v němž by se našlo ještě pět dalších takových míst. Řešíme teď obecně, do čeho se pustit, protože formátů, které rezonují, je hodně. U podobných reality shows jsou druhé, třetí nebo čtvrté řady dost problematické, v případě Zlaté mládeže snad ale nepůjde o mlácení prázdné slámy.
Snad všechny evropské veřejnoprávní televize teď řeší, jak zpracovat téma uprchlické vlny. Jak se k tomu stavíte vy?
Ano, všechny relevantní televize ve světě teď vlastně zkoumají totéž více či méně intenzívně: snaží se reflektovat aktuální témata. V těchto dnech finalizujeme návrh dost náročného původního formátu, který si, pokud bude schválen, vyžádá i zahraniční partnery. Chceme zpracovat problematiku uprchlické vlny, ale obráceně, než jak to momentálně chystají západoevropské televize.
Chtěli bychom s pěticí mladých Čechů jít do zemí, odkud k nám lidé přicházejí. A nemluvím teď o Sýrii, jež je v tuto chvíli mimořádně nebezpečná, ale spíš o Vietnamu, některých afrických státech, Íránu nebo Ukrajině, protože nezapomínáme na velkou ukrajinskou komunitu v Česku. Rádi bychom zkusili rozjet v těchto zemích — v rámci docu-reality show — nějakou živnost či byznys a vyzkoušet tamější životní podmínky a vstřícnost vůči Evropanům. Je otázka, jak se celá věc pojme a jak moc budeme schopni udělat důležité rešerše v zemích, které jsou v rámci možností bezpečné, nerizikové. Ale myslím, že by to mohlo o současném světě říct víc, než co jsme zvyklí přijímat ze zpráv.
