Sluníčkáři

Sluníčkáři Zdroj: Marek Douša

CYRIL HÖSCHL: Vznešenost poslání

Exodus statisíců běženců ze všech bědných zemí do evropy se pravděpodobně stane další „hvězdnou hodinou lidstva“, která změní osud lidí na stovky let dopředu.

Vážený pane profesore,

děkuji Vám za Váš text Hra na city ve 38 čísle letošního Reflexu. Jsou to slova, jež by se měla tesat do kamene a těmi kameny potom otloukat hlavy lidí, kteří neschopnost vlastního úsudku a absenci názoru maskují tzv. politickou korektností, frázemi a přebíráním mediálních klišé. Chci se zeptat, jestli tyto a podobné myšlenkové zkratky (v původní otázce čtenářky byla řeč o „zatvrzelosti Evropy tváří v tvář utopenému syrskému chlapečkovi“) lze z pohledu psychologa/psychiatra vysvětlit jako obranný mechanismus – něco jako když dítě přistižené při krádeži lže, aby se dostalo z neřešitelné situace. Nebo jde o jiný jev, například o davovou psychózu, která vede lidi k činům úplně v rozporu s jejich normálním přesvědčením? Mám totiž pocit, že hlavně u politiků, ovšem ale i u jiných veřejně činných lidí, se často vyskytuje něco jako „syndrom vznešenosti poslání“, jenž jejich myšlení a rozhodování ovlivňuje natolik zásadně, že zdravý rozum zůstává stát a jen zoufale hledá smysl.

Děkuji za odpověď.

Petr Kubišta

Fakt, že mají různí lidé různé názory, je přirozený a je správné ho respektovat. Ve veřejných diskusích se bohužel často stává, že se kritika věci (ad rem) při nedostatku argumentů či kultivovanosti rychle zvrhne v kritiku diskutujícího (ad personam). Mimochodem – to se často děje v manželských hádkách („podívej se na sebe“). V politice to má někdy bohužel formu nálepkování psychiatrickými diagnózami a posílání navzájem „do Bohnic“. Proto se zdráhám myšlenkové projevy jinak smýšlejících vysvětlovat „z pohledu psychologa/psychiatra“. Místo toho přemýšlím o tom, co nyní opět rozděluje společnost. Proč se názory kolem migrační vlny tak polarizují a proč se najednou nadává do sluníčkářů a naivních zaslepenců jedněm a do xenofobů a rasistů druhým. Jednou z příčin tohoto zploštění je zřejmě dichotomické, černobílé myšlení, jež dělí lidi na hodné a zlé, dobré a špatné, přičemž to první jsem vždy já a to druhé můj odpůrce. Tento mentální filtr potlačuje vše, co do předpřipraveného obrazu nezapadá a co úvahu komplikuje (hodní Němci, zlí Češi, hodní muslimové, zlí křesťané). Za normálních okolností se patří společnost kultivovat, názory v debatách skepticky prozkoumávat a zpochybňovat, postoje k bližním povyšovat na „lásku“ a fackujícím „nastavovat druhou tvář“. Za takových okolností by měli stoprocentní pravdu všichni, kdo volají po bezpodmínečném soucitu s uprchlíky a odsuzují nevoli domácího obyvatelstva. V dějinách však nastávají okamžiky, kdy se barevné vidění různopestrého světa zužuje do černobílého obrazu a celá skutečnost – ať chceme, nebo nechceme – se polarizuje na dobré a špatné, hodné a zlé. Je to zřejmě přirozený proces, připravující společnost té které historické chvíle na rozhodující souboj o budoucnost, o bytí jedněch a nebytí druhých. V takových chvílích není prostor pro pochyby a filozofování, je čas činu. Takovým momentem v Evropě byl třeba nástup nacismu v Německu, jenž v Británii vynesl nakonec k moci Churchilla („nabízím pot, krev a slzy“) proti „mírotvorci“ Chamberlainovi. V takovém čase intelektuálové („vznešenost poslání“) naprosto selhávají, a i když se časem vzpamatují, bývá pozdě. Není vyloučeno, že na podobném historickém prahu stojíme nyní, zatím však bez Churchilla. Zda se nějaký vynoří, nebo zda se mezitím Evropa změní v Evropistán, nelze zatím předpovědět.

Text vyšel původně v tištěném Reflexu č. 39/2015.