Sergio Mattarella

Sergio Mattarella Zdroj: EPA

Prezidentovi Itálie Mattarellovi zabila mafie bratra před očima, proto je politik

Italský prezident Sergio Mattarella, který se ujme úřadu v úterý, vůbec neodpovídá zavedeným představám o Italech. Podle mnohých by to mohlo zemi na Apeninském polostrově pomoci, podle jiných naopak. Kdo je tedy pan Mattarella?

Nejeden komentátor v minulých letech konstatoval, že velká hospodářská krize, na kterou evropská politika i veřejné mínění nebyly vůbec připraveny, vzkřísila stará klišé, kterými se národy kontinentu s chutí častují. Přestože se ví, že ne každý Angličan má odvahu jako admirál Nelson a že mnozí Francouzi by byli s Descartesovou logikou velmi na štíru. Pravdou ale je, že si v tomto případě mnohé národy „naběhnou“ samy. O Italech to platí dvojnásobně. Postarali se o to v minulých letech především expremiér Silvio Berlusconi či Francesco Schettino, kapitán lodi Costa Concordia, který zbaběle utekl z paluby potápějícího se plavidla a neustále lhal. Technicky zdařilé narovnání a odvezení vraku jen zčásti odčinilo ostudu, která nakonec padla na celou zemi.

Nový italský prezident Sergio Mattarella (73 let) zavedené představě o Italech ale vůbec neodpovídá.

Připomíná spíše otce poválečné italské demokracie a jednoho ze zakladatelů sjednocené Evropy – Alcide De Gasperiho. Jenže ten pocházel z Trenta a narodil se kdysi jako občan habsburského mocnářství. Nový prezident pochází z opačného koutu Itálie – je to Sicilan. Jenže podobně jako De Gasperi je to člověk klidný, negestikuluje, nezvyšuje hlas, neroztrubuje své zásady, i když na nich houževnatě lpí. Je to katolík, ale žádná kostelní svíčka – s politickými požadavky církevní hierarchie se v minulosti nejednou srazil. Tedy Ital tělem i duší, ale neodpovídá představám o Italech, které kolují světem.

Viděl vraždu svého bratra

Většina Italů viděla jeho tvář poprvé na fotografii z 6. Ledna 1980, když se z Fiatu 132 pokoušel vyprostit tělo svého bratra Piersantiho, předsedy sicilské oblastní vlády a hlavního představitele křesťanské demokracie v Palermu. „Piersanti se pokusil vyprostit sicilskou křesťanskou demokracii od čachrů a koketování s mafií“, říká k tomu starosta Palerma Leoluca Orlando. Zaplatil na to životem – jeden nikdy nezjištěný mladý motocyklista se přiblížil k jeho Fiatu a vyprázdnil do politika celý zásobník. Vedle seděl jeho mladší bratr - Sergio, dnešní prezident. V té době byl mladým univerzitním profesorem práva na místní univerzitě. „Dramatická událost otřásla Sergiem natolik, že i on se rozhodl vstoupit do politiky“, vysvětluje předsedkyně parlamentního výboru pro boj proti organizovanému zločinu Rosy Bindiová, která s ním sdílela mnoho parlamentních bitev.

Sergio Mattarella se během několika let stal významným představitelem levého křídla křesťanské demokracie a byl několikrát ministrem. V roce 1990 udělal krok, který je (nejen) v italské politice naprosto ojedinělý: Premiér Giulio Andreotti se snažil prosadit zákon, který Berlusconiho firmě zaručoval praktický monopol v sektoru komerční televize. A když Andreotti spojil zákon s hlasováním o důvěře, Mattarella, který s ním nesouhlasil, rezignoval.

V devadesátých letech byl otcem volebního zákona, který poprvé zavedl do Itálie většinový systém. Po několika letech se zákon opět změnil, ale mnozí uznávají, že Mattarellův výtvor byl prozatím nejlepší.

V roce 2001 napsal ostrý dopis do Bruselu, protože považoval vstup Berlusconiho strany Forza Italia do Evropské lidové strany za obrovský omyl. Jenže v těch letech měl magnát vítr opravdu v plachtách a širokou podporu občanů, takže mu to nebylo nic platné. Mattarella se postupně stáhl do ústraní a v roce 2008 už do parlamentu nekandidoval. Od oné doby neudělil tisku ani žádný rozhovor.

Nicméně se na něj úplně nezapomnělo. V roce 2011 byl po dohodě prakticky všech stran zvolen ústavním soudcem.

Vítězství premiéra Renziho

Jeho zvolení novým italským prezidentem je obrovským vítězstvím mladého premiéra Mattea Renziho. Prokázal pravdivost Macchiavelliho teorie o tom, že „vládce musí jednat rozhodně, bez ohledů, rychle, ale opatrně, vědom si nebezpečí. A hlavně musí moc chtít a nečekat, že mu ji někdo složí do klína“.

Renzi provedl šikovné politické a zákulisní manévry, překonal své spory s levým křídlem Demokratické strany a nakonec přesvědčil i koaliční partnery, aby Mattarellovi dali hlas, i když zpočátku nebyli vůbec nadšeni. Zbýval Berlusconi, který i v této situaci potvrdil, že mu už chybí „politický čich“, který mu v minulosti zajistil početná vítězství. Domníval se, že hlasy jeho poslanců a senátorů jsou pro zvolení prezidenta nutné – a proto kandidaturu Mattarelly odmítl. Jenže Renzi se nenechal zastrašit, dohodl se s ostatními a kandidaturu potvrdil. Uražený mediální magnát v prvním okamžiku žádal své poslance a senátory, aby se hlasování vůbec nezúčastnili. Když viděl, že se dostává do izolace, změnil názor – dal pokyn, aby do urny hodili prázdný lístek. Jenže při závěrečném hlasování Mattarella dostal dvě třetiny hlasů a to znamená, že alespoň 40 poslanců a senátorů Berlusconiho strany hlasovalo pro něj.

„Myslím si, že Berlusconi by si měl uvědomit, že je na konci své politické kariéry“, prohlásil Raffaele Fitto, jeden z hlavních představitelů Forza Italia.    Problém italské pravice je ale v tom, že magnát nemá žádného schopného nástupce. Je zde jen populistická Liga severu – ta ale nikdy nebude mít tak silnou pozici jako Le Penův Front National ve Francii.

Pozice Renziho kabinetu tak byla posílena a snaha premiéra o radikální reformy má teď méně překážek. „Jen se nesmí dopustit chyby a myslet si, že Sergio Mattarella bude pouhým notářem schvalujícím jeho rozhodnutí,“ varuje předsedu vlády celoživotní prezidentův přítel Emanuele Macaluso

Nový italský prezident Sergio Mattarella je člověk klidný, ale tvrdohlavý. „A pokud si bude myslet, že plány vlády jdou například proti ústavě, postaví se proti tomu, bez ohledu na to, že je to premiérova zásluha, že on sám teď bude sídlit na slavném římském pahorku Quirinálu“ varuje Macaluso.