Vrchní státní žalobce Ivo Ištvan může vytrubovat do světa, co chce, o „úspěchu“, kterým skončilo první předkolo soudního maratonu ve věci údajného zneužití Vojenského obranného zpravodajství v kauze Nagyová. Ve skutečnosti jde o debakl, z něhož se jen těžko může vylhat.
To, že soudkyně v Praze rovnou rozhodla, že věc nestojí ani za řádné projednání v hlavním líčení před trestním senátem, svědčí o tom, jak celou kauzu po právní stránce vnímá. Zařadila ji tak někde mezi fotbalovou rvačku a čórku v samoobsluze.
U tak mediálně sledované a politicky citlivé kauzy by si jistě netroufla takový postup zvolit, kdyby neměla skutečně nabito. Celé řízení v této věci probíhá v utajovaném režimu, a tak je otázkou, co vše v obžalobě stojí. Nicméně, stejně tak jako v dalších větvích případů, pustila policie nebo státní zastupitelství do médií záznamy z odposlechů, které se zdály potvrzovat, že věc je jasná. A jak je vidět, nebyla. To pochopitelně vyvolává obecnější otázku, jak vážně vůbec brát za bernou minci i další odposlechy, když z nich zatím nebylo možné ani uplést obvinění, natož obžalobu.
Nelze rovněž přehlédnout, že resultát byl vynesen po předběžném projednání obžaloby v neveřejném jednání, kdy ještě ani nezazněly argumenty obhajoby. Těžko lze očekávat, že při hlavním líčení mohou žalobci vytáhnout z kapsy nějaké vyšší trumfy, než které shromáždili v přípravném řízení. Ištvanův blábol o tom, že vlastně vyhráli, protože soud nebral v potaz subjektivní stránku trestného činu, je za hranou právní idiocie, a zasloužil by si spíše analýzu specialistů na jiné obory lidského chování a konání, než je právní věda.
Pochopitelně že každý soud zkoumá zároveň jak subjektivní, tak objektivní stránku jednání obžalovaných a teprve souběh obou aspektů případu tvoří základ každého trestného činu, jímž je zavinění.
Přitom právě odsouzení Jany Nagyové-Nečasové je nejslabším článkem řetězu. Logicky by, když už tak, měli být potrestáni ti, kteří se nějaké nekalosti dopustili. Jakým způsobem je z trestně právního hlediska možno hodnotit jednání premiérovy tajemnice, která, i pokud by tomu tak bylo, pouze vyslovila nějaké přání? Je to stejné, jako kdyby měla být souzena za to, že úkolovala soudce, prokurátory, policisty. Bylo by to úplně stejné, jako kdyby je „úkoloval“ kdokoli jiný, kdo žádnou takovou pravomoc nemá. Je přece jenom na těch druhých, zda dokázali, či naopak nedokázali odmítnout, srazili podpatky, a snažili se premiérově tajemnici splnit, co jí na očích vidí. Tedy za předpokladu, že to všechno proběhlo tak, jak je celý příběh podáván.
Tragédií je, že ať už dopadnou olomoucké hrátky s lidskými osudy jakkoli, Ištvana se jen tak nezbavíme. Nezbývá než v zájmu právního státu doufat, že nakonec skončí jako jeho literární předobraz – generální prokurátor Villefort z Hraběte Monte Christa, který se z toho všeho napáchaného zla nakonec zbláznil.
