Předák Krymských Tatarů, donedávna předseda Medžlisu (jejich zvykové vlády), poslanec Nejvyšší rady (parlamentu) Ukrajiny Mustafa Džemilev, navštívil před několika dny Prahu, kde převzal Cenu Evropské platformy paměti a svědomí. Jeho národ kdysi nechal deportovat z Krymu Stalin. Teď, když neuznali Putinovu anexi poloostrova, mají Tataři opět vážné problémy. Džemilev poskytl Reflexu.cz rozhovor.
Mustafa Džemilev (70) je nejznámějším bojovníkem za práva Krymských Tatarů. V dobách totalitního Sovětského svazu byl mnohokrát odsouzen za „nacionalismus“ a dlouhodobě vězněn. Držel nejdelší nepřetržitou hladovku v dějinách boje za lidská práva – 303 dny.
Neobáváte se toho, že záškodnická válka, kterou Rusko vede proti Ukrajině ve východních regionech země, je součástí snahy Kremlu mít dodatečné trumfy ve sporu o Krym?
Takové nebezpečí nepochybně existuje. Proto, když jsem se před několika dny ve Varšavě setkal s americkým prezidentem Barackem Obamou, zeptal jsem se ho bez okolků: Nemůže se stát, že Krym bude obchodovatelnou položkou ve vztazích s Ruskem a bude obětován výměnou za slib, že Putin nepostoupí do ukrajinského vnitrozemí? Obama mě ujistil, že na žádný takový obchod nikdy nepřistoupí a sankce Západu se budou stupňovat, dokud nebude osvobozena poslední píď okupovaného území.
Jak reagují Krymští Tataři na nabídku stát se občany Ruska? Necítí se být cizinci ve vlastní zemi?
Už nyní z Krymu uteklo na 10 tisíc lidí, většinu tvoří právě Krymští Tataři. Část z nich se usazuje na západě Ukrajiny. My jim spíše doporučujeme využít nabídky Chersonské oblasti a zůstat v blízkosti krymských hranic. V oficiálním doporučení Medžlisu apelujeme na naše spoluobčany s žádostí, aby rodnou zemi neopouštěli. Nebojovali jsme za právo na návrat, abychom nyní kvůli Putinovi prchali z vlasti.
Mnozí byli překvapeni tím, že záhy po ruském obsazení Krymu jste měl dlouhý telefonický rozhovor s Vladimirem Putinem. Na čí žádost se telefonát uskutečnil a o čem jste spolu hovořili?
Putin mi sám zavolal proto, aby mě získal na svou stranu. Vyprávěl mi o tom, že v Kyjevě prý zvítězil nezákonný fašisticko-banderovský režim, který představuje hrozbu pro ruskojazyčné obyvatelstvo, a proto údajně musel přijmout opatření na jeho ochranu. Byla to standardní propaganda pro vnitropolitické použití. Vůbec nechápal, že pro mne, který přichází z Majdanu, to zní obzvlášť trapně.
A jak vlastně probíhal rozhovor? Vyslechl si Putin vaše argumenty?
Byl to mimoběžný rozhovor dvou hluchých, každý si trval na svém. Já jsem žádal, aby ruská vojska okamžitě opustila naše území. Jejich vpád je hrubým porušením mezinárodních norem. Putin opáčil, že za pár dní vyřeší všechny problémy Krymských Tatarů, které Ukrajina zanedbala za 23 let své nezávislosti. Já jsem mu připomněl, že na Rusku leží velký díl odpovědnosti za osud našeho národa. Krym byl součástí Ruska, když nás odtud deportovali a podrobili genocidě. On na to: Pojďme nejdřív uspořádat referendum, chceme přece znát názor krymského národa. Já opět: Žádný krymský národ přece neexistuje, jsou zde Krymští Tataři, coby původní obyvatelé tohoto území a vedle nich přistěhovalci jiných národností. Právo na sebeurčení se vztahuje pouze na původní obyvatele Krymu. Referenda o připojení k Rusku se účastnit nehodláme, budeme ho bojkotovat. On však mlel svou: Počkáme do 16. března, pak se dozvíme, jaký je názor obyvatel Krymu.
V prvních týdnech po anexi se zdálo, že Krymští Tataři posilují styky s příbuznými turkojazyčnými národy. Konaly se četné návštěvy oficiálních představitelů Tatarstánu, Baškortostánu. Mluvil jste i s reprezentanty Turecka. Znamená to, že počítáte s jejich pomocí?
Existují národy těchto republik a paralelně také oficiální struktury placené Kremlem. Ti první pořádají na naši podporu demonstrace v hlavních městech svých republik, zatímco ti druzí si jezdí pro rozumy do Moskvy. Hned zkraje se Rusko snažilo využít těchto styků ve svůj prospěch. Nezříkáme se dialogu a neodmítáme hmotnou pomoc, ale naše podmínky jsou jasné. Oficiální představitelé, kteří nyní navštěvují Krym a zvou naše lidi například do tatarské Kazaně, nás chtějí pouze přesvědčit, abychom se smířili s okupací a nepůsobili těžkosti. Tato strategie naprosto selhala a v posledních dnech mám pocit, že se Moskva snaží Tatarstán z tohoto procesu vyřadit. Pokud je nám známo, v Kremlu sílí pocit, že Krymští Tataři by mohli mít „špatný vliv“ na nálady Volžských Tatarů. Proto se snaží kontakty mezi námi utlumit. Jako v sovětských dobách i nyní sází Moskva na politiku biče a cukru, rozděl a panuj. Některým Krymským Tatarům nabízí funkce, vozí je na setkání s Putinem. To jsou pro ně „dobří“ Tataři. Naprostou většinu ovšem řadí ke „špatným“, a proto se množí náznaky toho, že Rusové chtějí zakázat činnost Medžlisu na celém území Krymu. Krymská vrchní státní zástupkyně Natalija Poklonskaja již vydala v tomto smyslu poslední varování.
Vy jste nucen zůstávat v Kyjevě, na Krym se nemůžete ani podívat. Vykázali vás odtamtud na pět let. Jak můžete pomáhat svým krajanům na dálku?
Mluvím o jejich osudu na všech možných mezinárodních fórech – v OSN, v Bruselu nebo tady v Praze. Je třeba pochopit, že lidé, kteří zůstali na Krymu, se potýkají s problémy takového druhu, které já v Kyjevě nemám. Diktovat, co je správné a co je nesprávné, rozhodně nemůžu. Byl jsem proti tomu, aby Krymští Tataři akceptovali ruské pasy, jenže lidé chtějí žít, nikoli umírat kvůli idejím. Ti, kteří odmítají žádat o ruské pasy, se automaticky stávají cizinci ve vlastní zemi. Musí žádat o povolení k pobytu a k práci. A to jim dají jen na 90 dnů. Pak budou muset i s dětmi opustit Krym na půl roku a znovu žádat o povolení k pobytu. Přijdou o důchod, na který pracovali celý život. Proto chápu ty, kteří nakonec ustoupí tlaku okupantů.
Nebojíte se, že za nějakou dobu ztratíte politickou kontrolu nad Medžlisem a jakýkoli vliv na postoje místních elit? Zůstanete v Kyjevě jen jako čestný vyslanec své národa.
Doba se změnila, dnes existují jiné komunikační prostředky: Skype, mobilní telefony. Denně si voláme a konzultujeme všechny důležité otázky. Domluvili jsme se, že příští zasedání Medžlisu se bude konat na území ukrajinské Chersonské oblasti. I nyní mě členové tohoto nejvyššího sboru navštěvují v Kyjevě, jednotlivě, nebo ve skupinách. V předvečer inaugurace ukrajinského prezidenta Petra Porošenka ke mně zavítal současný předseda Medžlisu Refat Čubarov, se kterým udržuji permanentní kontakty.
Myslíte si, že Krymští Tataři se mohou vážně obávat masových represí třeba proto, že jsou muslimové?
Takové obavy nejsou liché. V naší vlasti nyní řádí ozbrojené oddíly podivných kriminálních živlů: Jakýsi falešní kozáci, kteří na Krymu nikdy nežili, domobrana, která tam není doma a nikoho nebrání. Je to pořád tatáž strategie, jíž se drželi ruští carové, když v roce 1783, v době chánů z rodu Girejů, poprvé uchvátili Krym. Kateřina II. nám slibovala štěstí a klid coby plnoprávným poddaným. Pak jednoduše sebrali elitu národa – vojevůdce, duchovní, šlechtu, obchodníky a nechala jim podřezat krky. Za pár desetiletí se Krymští Tataři na vlastním území stali etnickou menšinou, i když v době krymského chánství tvořili přes 90 procent obyvatelstva. Něco podobného se opakuje nyní. Členové Medžlisu jsou vystaveni pohrůžkám, že jim bude zrušen pobyt na Krymu, či budou obviněni z nějakých přestupků. Totéž platí pro podnikatele: Budeš poslouchat, necháme tě na pokoji. Nebudeš, pošleme na tebe berňák, obchodní inspekci, hasiče… Co se týče náboženství, mezi Krymskými Tatary jsou stoupenci islámské organizace Hizb-ut Tahrír, která je v Rusku na seznamu zakázaných spolků. Nikdy jich nebylo mnoho a většina už Krym opustila. Problémem je, že odjíždějí hlavně nábožensky neutrální, světští lidé. Důvodem je nechuť žít v podmínkách nesvobody. Netvrdím, že Ukrajina je vzorem demokracie, leč ve srovnání s Ruskem jsme o mnoho řádů výš. Za 23 let nezávislosti si Krymští Tataři zvykli na podmínky relativní svobody. Přijít o to, znamená značné nepohodlí pro lidi.
Jste jeden z veteránů disidentského hnutí, bojovník proti sovětskému režimu, starý politický vězeň. Loni jste oslavil sedmdesátiny. Vážně věříte, že se dočkáte osvobození Krymu?
Funkce předsedy Medžlisu jsem se vzdal dobrovolně. Opravdu jsem doufal, že odcházím do politického důchodu. Snil jsem o tom, že napíšu paměti… Jenže Rusové mi tento plán překazili. Dokud neosvobodíme Krym, zůstanu ve zbrani. Jinak ani nemohu. Pokaždé když volám manželce, slyším její výčitky: „Co tam děláte, chlapi? Kdy už nás konečně osvobodíte?“ Spoléhám na historickou zkušenost a prokázanou sílu svého národa. Spoléhám také na vnější spřátelené síly. Kupříkladu turecký předseda vlády Erdogan mě ujistil, že v důvěrném rozhovoru s Putinem ho varoval před tureckou reakcí na jakékoli příkoří vůči Krymským Tatarům. Určité naděje vkládám také do vnitřního vývoje v Rusku. To, co provedlo kremelské vedení, ohrožuje mimo jiné bazální zájmy Ruska. Je to cesta ke katastrofě, k izolaci, k diskreditaci státu. I já si přeji, aby Rusko bylo váženým členem mezinárodní rodiny. A to se neobejde bez změny režimu. Přál bych Rusům dostatek síly a moudrosti, tak aby jejich tlak donutil Kreml k demokratickým reformám. Pak by se otázka naší územní celistvosti vyřešila mírovou cestou. Bylo by to v zájmu všech - Krymských Tatarů, Ruska i Ukrajiny. V otázce naší státnosti máme jasno: Svou budoucnost vidíme jako národní územní autonomii v rámci ukrajinského státu.
Autor je spolupracovníkem Reflexu.
