Závislost je jako špitál s výhledem do normálního světa

Závislost je jako špitál s výhledem do normálního světa Zdroj: Pavel Hofman

Ono se to snadno řekne
Osamělost závislého v dětském věku vyvstává s dvojnásobnou intenzitou
Psychoterapie je základem toho, aby měl detox, očištění od drog, nějaký smysl
Děti a drogy: děský detox v Nemocnici pod Petřínem.
Děti a drogy: děský detox v Nemocnici pod Petřínem.
14
Fotogalerie

Zpověď dětského narkomana

Po článku o dětském detoxu (Reflex 7/14) se nám ozvala slečna Ella, že o tématu hodně ví. Prošla totiž dvěma zařízeními pro dětské toxikomany – už na základní škole začala kouřit marihuanu a na škole střední přidala pervitin. Její příběh mrazí.

Měla jsem nesmírně milující rodiče, kteří se o mě hezky starali. Bohužel byli pořád v práci. Oba pocházeli z chudších rodin a snažili se nás zabezpečit. Když se narodil můj bráška, který je o deset let mladší, došlo ke zlomu – alespoň tak si to zpětně vybavuji. Byla jsem do té doby dost rozmazlovaná, a najednou tam byl někdo další – brácha –, a já ho navíc musela hlídat. A to se stávalo dost často, protože maminka, jak byla na mateřské, brala nejrůznější vedlejšáky, aby nás s tátou uživili. Aby nám mohli něco dopřát.

Tráva v církevní škole

Ve dvanácti jsem přešla na církevní školu, protože jsem na ni chtěla. A tam jsem se poprvé setkala s marihuanou. To mi bylo třináct. Trávu donesla spolužačka, která bydlela na vesnici, kde pěstovali všichni. Tak to tam nějak získala. Zkoušela jsem to hned kouřit – to nám bylo třináct.

Větší problém nastal až s našimi o rok mladšími spolužáky. Ti měli skejťáckou partu a my tam začaly normálně hulit. Chtěly jsme se, puberťačky, s těma klukama bavit, vyrovnat se jim. A tráva mezi nimi byla úplně normální. Ale mě to ještě pořád jenom bavilo, nikdo nic nevěděl, já jsem vesele hulila a taky kouřila tabák a v klidu a v pohodě jsem s tím tu církevní školu do patnácti let vystudovala.

O úroveň výš

Pak jsem přešla na střední školu, na zdravotní, a tam jsem se setkala s dalšími drogami. Potkala jsem kamarádku, jež mi poprvé ukázala pervitin. Já jsem, protože jsem pořád hrozně hulila, byla neustále unavená. Proto jsem potřebovala něco, co mne trochu vzpruží. A pervitin hezky zabral. To mě vždycky totálně vzpružilo.

Zajímavé bylo, jak se k nám chovali v té době rodiče. Oni mě na jednu stranu měli pod kontrolou, v té době jsem totiž ještě normálně fungovala, ale byli pořád v práci. Brácha mezitím trochu vyrostl, šel do školky, a máma pracovala od osmi třeba do osmi a táta taky. Takže já jsem musela bráchu skoro denně vyzvedávat ze školky a starat se o něj. Padly mi tím všechny kroužky a zájmy – neměla jsem na to čas, musela jsem hlídat bráchu. A naši mi to vynahrazovali tím, že mi dali volno alespoň večer. A tak jsem vyrážela ven.

Ztráta paměti

Ona mi trošku špatně slouží paměť. Než jsem začala hulit, někdy v těch dvanácti, tak jsem měla fotografickou paměť. Na něco jsem se podívala a pamatovala si to. Teď už mi opravdu nestačí, abych si něco jednou přečetla a vybavila si to. Přepadlo mě to, ty poruchy paměti, tak v sedmnácti, kdy jsem už vězela natvrdo v drogách až po uši.

Maminka ze mne chtěla mít růžovou barbínku, která ve dvě píše úkoly, ve tři ustele postel, všechno má naplánovaný a pod kontrolou ... Já jsem ale byla vždycky spíš taková alternativní. Tedy od doby, kdy jsem začala vodit bráchu ze školky a na revanš dostala na večery úplnou volnost. A to už jsem začala před našima spoustu věcí skrývat. Když mě pak dali k psycholožce, tak jsem k ní chodila vždycky totálně zhulená nebo sjetá perníkem. Nikdy nic nepoznala, nebo alespoň neřekla. Říkala, že mám nějaký deprese ze školy.

Perníková psychóza

Pak jsem nastoupila na zdrávku a tam začaly první problémy. Kamarádka nás seznámila s klukem, kterej vařil pervitin, a já jsem začala v perníku lítat opravdu hodně. Ten kluk byl mnohem starší než my, vařil už léta a ten pervitin měl hodně kvalitní. Takže jsme získaly téměř neomezený přístup. Proto jsem během krátký doby na tom začala být psychicky strašně špatně. V noci jsem po perníku nespala, hulila, chodila do školy, večer ven s lidma a tak pořád dokola. Až jeden večer jsem se začala řezat do rukou. Bylo to nějaký volání o pomoc. Tak mě naši dali k tomu psychologovi.

Bála jsem se chodit mezi lidi, bála jsem se, že na mne všichni čuměj. Klasická perníková psychóza. Navíc jsem odmala po tatínkovi tmavá, takže spousta lidí měla narážky, že jsem Romka. A házeli mě rovnou do nějakýho divnýho pytle. Když jsem promluvila, většinou je to přešlo – nemám žádnej přízvuk.

Když jsem někam jela, zdálo se mi, že na mne všichni koukají. Jenom kvůli tomu, že jsem třeba blbě oblečená, nebo kvůli tomu, že jsem tmavá. Tráva s perníkem mi tyhle stavy strašně zhoršily. Nechtěla jsem vůbec vycházet, nechodila jsem do školy, dělala doma hrozný scény. Rodičům jsem dávala strašnej kouř, i když si to vůbec nezasloužili.

Velké přiznání

Ale pak jsem za nimi přišla a chtěla jim to říct. Vždycky jsem pervitin jenom šňupala, nikdy jsem neměla potřebu si to píchnout, aby to fungovalo rychlejc a líp. Ale už jsem při šňupání cítila, že to není jako dřív, není to ono. Dalo se přehnat ale i šňupání. Jeden večer jsme šly s kamarádkou ven a ukradli mi tam novej telefon. Kamarádka – taková blondýnka sladká – se kamarádila s Romy a i s malými kluky, protože měli drogy. Dávali nám nějakej perník a já byla jednak úplně naivní šestnáctiletá holka, ale taky úplně zfetovaná, tak mi řekli: „Půjčila bys mi ten telefon?“ Kamarádka šla s tím svým kamarádem Romem na záchod mu to píchnout a já půjčila ten telefon těm malejm klukům. Už se s ním nevrátili.

Když jsme šly odtud, potkaly jsme toho známého vařiče a nehorázně, naprosto nehorázně jsme se s ním zfetovaly. Jelo to až do rána, jenom jsme hulili a jeli jsme jednu lajnu po druhý. Já se vůbec ne­ohlásila našim, kde jsem přes noc, ti mne sháněli po kamarádech, obvolávali celé okolí. My pak šly odpoledne s kamarádkou na plovárnu, tam na mne sednul strašnej stav a bylo zle. Stíha, paranoia. Tak jsem jela domů a řekla všechno našim.

Úplně bez všeho

Naši mne vzali do K-centra, tam jsem prošla nějakým pohovorem a doporučili nejdřív ambulantní léčbu, protože nebyl volnej žádnej detox, blázinec, nic. Měla jsem bejt doma. Jenom jsem chodila do káčka s našima. Po dvou týdnech mi tam ta doktorka ukázala nějaké možnosti z léčeben, které by mě vzaly, a já si vybrala tu, kde byl velkej bazén. Bohužel to nebyla léčebna jen pro drogy, ale i pro jiné poruchy. Byly tam malý tříletý děti, který se počurávaly, byly tam poruchy chování, mentální anorexie – prostě všechno. Děti do osmnácti let včetně narkomanů.

Nastoupila jsem tam a první, co jsem zaznamenala, bylo, že to tam strašně smrdělo močí – od těch dětí, co se počurávaly. Nářez. Všude mříže. Sebrali mi kartón cigaret, kterej mi mamka koupila – já byla zvyklá v té době normálně kouřit. Takže já, která kouřila cigarety, marihuanu a šňupala perník, byla najednou úplně beze všeho. Na suchu. Nesměla jsem vůbec nic. Vzali mi fén na vlasy, žehličku na vlasy, holicí strojek. Měla jsem nadstandardní pokoj – měla jsem jen zásuvku a umyvadlo. Chodily jsme na terapie po třech, s deseti- a dvanáctiletejma dětma. Nahoře byli kluci od dvanácti let, dole holky a kluci do dvanácti. Feťaček asi pět. Ale byla tam taky asi dvanáctiletá holka, která, když ji někdo naštval, šla k němu na postel a vestoje mu ji počurala. Dopoledne jsme seděly v místnosti, mohly si tam číst nebo poslouchat rozhlas, odpoledne se šlo na zahradu.

Byla předělená plotem, za ním byli kluci shora. Když jsme si něco řekli, tak následovaly sankce. Klukům se tam podařilo propašovat trávu, mně zase ze sesterny cigarety, takže jsme jen přemýšleli, jak všechno ochcat. Ve čtvrtek mohly některé děti jít na procházku mimo léčebnu a některé děti směly odjíždět na víkend domů. Když se vracely, tak nebyl problém, aby nějaké drogy propašovaly s sebou. Ony se tam nechtěly léčit, ony tam byly proto, že je tam někdo zavřel. Protože je tam zavřeli rodiče, protože je tam zavřela sociálka. Já tam byla asi jediná dobrovolně, přesto jsem po nějaký době začala uvažovat o útěku. Ne že bych nestála o terapii, ale proto, že to tam bylo otřesný. A tak jsem požádala o rozhovor paní primářku a ta mne doporučila do Jemnice.

Návrat a odchod z domu

Takže jsem tam naštěstí po dvou a půl měsíci skončila a nastoupila do Jemnice a tam už to bylo po­dle mých představ, tak, jak to má v protidrogové léčebně být. Byli tam alkoholici, psychotici, feťáci, všichni od šestnácti let, byl tam normální program, normální psychoterapie, kde na nás fakt pracovali. A měli jsme alespoň nějakou svobodu – i když to zní divně. Prostě to bylo diametrálně odlišný od tý první léčebny. Vydržela jsem tam tři měsíce. Původně jsem tam měla být šest měsíců dohromady, ale o čtrnáct dnů jsem si to zkrátila, protože jsem nastupovala do školy. Měla jsem na léčbu přerušený studium.

Návrat domů byl úplná katastrofa. Už jsem si zvykla být dospělá, mít určitou volnost. Rodiče mi ale určovali, v kolik mám přijít domů ze školy, a to se mi fakt nelíbilo. Pořídila jsem si psa, a protože naši měli dřevěný podlahy, tak jsem to vzala jako důvod se odstěhovat. Bylo mi osmnáct, tak jsem nechala školy a odešla z domova. Přitom jsem neměla s drogama dávno nic společnýho.

Konec dobrý?

Pak se mi podařilo najít něco mnohem lepšího. Šla jsem tancovat, dělat striptýz. A nedělala jsem to jenom pro peníze, i když tam byly dobrý. Mě v těch osmnácti především strašně bavila pozornost lidí. Hodně jsem tam pila – takže jsem vlastně jenom z tvrdých drog přesedlala na něco jinýho. Pak jsem se přestěhovala s kamarádkou do Prahy. Taky jsme tancovaly.

Pak mi umřela teta, ve mně se něco hnulo a já se zase přestěhovala na jih Čech. Našla jsem si tu kluka, normální práci, začala dálkově studovat. Znovu jsem se vrátila do Prahy a dělala tu školu dál. Až jsem ji znovu nedodělala. A teď to zkouším potřetí.

Od pervitinu už mám pokoj, ale kouřím trávu. Pořád. A dost. Když ji nemám, je to problém, když ji mám, tak už mi to žádné problémy nedělá. To bylo kvůli kombinaci s pervitinem. Partner hulí taky. Všeobecná pohoda, dá se říct. Nemáme v tom spolu žádný problém, přestože on nikdy žádné tvrdé drogy nebral.