Lidé mají přirozenou potřebu věřit pohádkám. Vnitřně všichni věříme, že existuje dobro a zlo, a že když se děje něco zlého, přijede švarný princ na koni, zabije draka, ježibabu a upíry ze Stmívání, a že Koniáš spálí všechny výtisky 50 odstínů šedi a knihy Paola Coelha.
Že v Blaníku se konečně pohne alespoň ta myš. Že v Baníku se začne hrát fotbal. Že na mistrovství nevypadneme ve čtvrtfinále, a že Taťána Míková se konečně po třiceti letech předpovídání počasí trefí v tom, jak bude zítra.
Jenže pohádky jsou jen pohádky a hrdinní zachránci všehomíra neexistují. Ve skutečném životě to vypadá spíš jako v pohádkách Zdeňka Trošky, kde švarného mládence v rozpuku hraje upocený Jiří Pomeje, který mluví jako Darth Vader s bronchitidou, má to patnáct pokračování, draka nikdo nezabije, všichni pořád dřepí ve Mlejně, ale princezna tam není ani jedna. Bratři Grimmové a Božena Němcová by zoufalstvím sjeli autem ze skály, my ostatní v tom bohužel musíme žít. A stejně stále čekáme na někoho, kdo nás vysvobodí.
Momentálně je pro spoustu lidí tím někým Miroslava Němcová, předsedkyně poslanecké sněmovny a dlouholetá členka ODS. Mirka má totiž všechno. Tak zaprvé, je to žena. Navíc dobře vypadající žena. Tím pádem automaticky vítězí nad Petrem Nečasem, Kristýnou Kočí a Miloslavem Ransdorfem. Má v sobě jakousi aristokratickou noblesu, dýchá z ní vznešenost, umírněnost a vlídnost. Je to v dobrém smyslu prototyp konzervativní političky. A viděli jste ty její fotografie z mládí? Dlouhovlasá Mirka se široce směje do objektivu fotoaparátu po boku svého muže, se kterým je mimochodem od svých osmnácti let. Mirka se vždy chovala čestně, a když se ukázalo, že nějaký její kolega si s kamarády rozprodává republiku po kouskách, vystoupila a řekla, že se jí to nelíbí. Je tím, čím se Jana Bobošíková snaží být už asi patnáct let.
Není proto divu, že se na Mirku upírají zraky všech, kteří touží po tom dobrém pohádkovém konci. Ono se to dělo stejně i s Petrem Nečasem - konečně mezi to stádo prasat přišel pan Čistý, říkali si před pár lety všichni. Nečas se potom holt trochu ušpinil od hnoje, ale to přece neznamená, že s Mirkou to bude totéž! A tak na Facebooku vznikají skupiny podporující Mirku – premiérku. Skupiny, ve kterých lidé píší nekritické ódy na ženu, o níž toho ví zhruba tolik, jako toho vím já o šutrech, co sbírá Jiří X. Doležal. Čili nic. Ale to jim nebrání v tom, aby si její podobiznu instalovali do svých profilových fotek.
Ještě, že prezident rozhodne o novém premiérovi už v úterý. Mohlo by se totiž snadno stát to, co se stalo s knížetem během prezidentských voleb. Nekriticky adorující lid se zamiloval do dědka s čírem a bylo jedno, co je doopravdy zač. Chodil s námi všemi na pivo a roztomile brblal. Mirce by po čase jistě někdo v Malování naklíčoval na hlavu mulleta, aby to trochu zlidovělo a přiblížila se obyčejnému lidu.
Ach, jak jí to zamlada slušelo. Teď navíc nosí na krku perly a vodí se za ruku s manželem, i když je s ním půlstoletí. Určitě je skvělá. A že by se nám mohlo tohle stádní hysterické zbožňování někoho, kdo byl doteď spíše v pozadí, vymstít? Že by třeba nesplnil naše očekávání? To je hloupost, my jsme si ten šťastný konec už naplánovali. Proč nad tím přemýšlet mozkem. A už jste viděli tu krásnou fotku, kde je Mirka v plavkách?
