Mirek Topolánek dostal při své lánské návštěvě od prezidenta Klause darem jeho knihu Kde začíná zítřek. Okomentoval to tím, že on sám žádný dárek nepřinesl, protože neměl čas na psaní knih, ale až nějakou napíše...
, určitě ji panu prezidentovi dá.
To mi připadá docela dobré. Připomíná mi to, nevím proč, jednu historku, která se vyprávěla v literárních kruzích v době mého mládí. Někdy v roce 1963 nebo 4 přijeli do Prahy dva mimořádně slavní američtí spisovatelé, John Steinbeck a Edward Albee, autor tehdy velmi populární hry „Kdo se bojí Virginie Woolfové“. Je pozoruhodné, že byli oslavováni (Albeeho hru u nás hrálo několik divadel), ačkoli oba se nijak netajili svým „antikomunismem“ (V Právu by dnes o nich psali lidé jako Petr Uhl hůře, než o nich tehdy, když Právo bylo ještě Rudé, psali jeho komentátoři) a Steinbeck bez rozpaků a otevřeně obhajoval americké angažmá ve Vietnamu. Albeeho hru přeložil do češtiny Jiří Kolář. Technika toho překládání není zcela jasná, protože Kolář neuměl ani slovo anglicky (zřejmě mu někdo opatřil doslovný překlad a on ho „stylisticky dotvořil“). Na setkání s oběma autory v klubu spisovatelů nebo v redakci Literárních novin, už se nepamatuji, se Kolář obrátil na tlumočníka a požádal ho: řekněte panu Albeemu, že já jsem přeložil jeho hru do češtiny. Tlumočník tak učinil a Albee promptně anglicky odpověděl: řekněte prosím panu Kolářovi, že až on napíše nějakou hru, já ji přeložím do angličtiny. Další příhoda, která se mi v souvislosti s Topolánkovým výrokem vybavila, se týká ještě slavnější osobnosti, Winstona Churchilla. Byl znám svou uhlazeně řečeno otevřeností, která mu dělala víc nepřátel než přátel, a proto mu kdysi G. B. Shaw, který si zase zakládal na své duchaplnosti, poslal dva lístky na premiéru nějaké své hry se stručným přípisem: posílám Vám dva lístky na premiéru své hry. Přijďte a vezměte s sebou přítele, máte-li ještě nějakého. Churchill mu promptně odpověděl: nemohu bohužel přijít na premiéru, ale přijdu na první reprízu, bude-li ještě nějaká.
Průzkum agentury SANEP, o němž jsme psali včera, je pozoruhodný ještě tím, kolik procent by podle něho schramstli mrňaví požírači hlasů od zelených přes Věci veřejné po Zemanovu SPO (ta by údajně získala víc hlasů než zelení). Výsledek je třeba brát s jistou rezervou, ostatní průzkumy byly zatím o něco zdrženlivější. Nicméně je otázka, co bude strašnější: když tolik voličských hlasů propadne, nebo když se tyhle politické zombies prokoušou do Poslanecké sněmovny.
Senátor Oberfalzer se veřejně zastal kardinála Vlka a jeho slov o tom, že Evropa zapřela své křesťanské kořeny a hrozí jí, že bude „dobyta“ (duchovně) muslimy, což se údajně už děje. Oberfalzer tvrdí, že Evropa je na rozdíl od islámu příliš korektní a tolerantní. To je ovšem omyl, Evropa je lhostejná, líná a nevěří ničemu. Víra islámských radikálů je problematická, ale Evropa proti ní nemá co postavit.
Mezi politiky i mezi policisty probíhá dosti bouřlivá diskuse o alkoholu za volantem. Absolutní nula je problematická, protože absolutně přesný není žádný přístroj. Občas nějaké zanedbatelné minimnožství alkoholu vykáže i tenkrát, když údajný delikvent nepil. Čímž se otvírá otázka, co je ještě zanedbatelné minimnožství. Zároveň nelze upřít, že je něco na tom, co řekl před časem do televize jakýsi policejní specialista, totiž že když se povolí dejme tomu množství alkoholu odpovídající jednomu pivu, začne u nás, kde absolutní zákaz platí už mnoho desetiletí, spousta méně ukázněných „účastníků silničního provozu“ nezřízeně chlastat. Zdá se, že najít nějaký kompromis bude problém velmi obtížně řešitelný.
Včera skoro dvě hodiny nejezdilo metro na trase C, protože se do tunelu zaběhl pejsek. Pejska se nakonec podařilo odchytit a dopravit do útulku pro opuštěná zvířátka. Jedna z mála dobrých zpráv, co jsem si v poslední době v novinách přečetl.
„Vysoký věk Polednové dojímá, komunismus byl prý skoro lidskej“, píše Karel Steigerwald v Mladé frontě Dnes. Nevím, proč potřebuje do všeho zamíchat komunismus. Tak staří lidé do vězení nepatří. Nepochybuji o tom, že Rudolf Hess byl válečný zločinec a trest si zasloužil, ale ve chvíli, kdy mu bylo přes devadesát a byl úplně senilní, ho měli pustit. Protože tak neučinili, udělali si dnes z něho neonacisté mučedníka. „Smilování nás v kursu neučili“, říkal Werich v Baldě z hadrů coby absolvent rychlokursu pro pařížské ponocné anno 1450 a něco delikventovi, který právě o něco podobného škemral.
Agenti STASI mají prý dnes v Německu důchody odvozené od průměrných platů v někdejší Dederonii, ačkoli měli proti „civilům“ nadhodnocený příjem. Co to proboha znamená, agenti? Snad důstojníci STASI, agenti nebyli placení zaměstnanci policie, nýbrž jako u nás pouzí civilní práskači. Akorát jich na rozdíl od „ČSSR“ bylo v „NDR“ tuším asi desetkrát víc.
Petr Kolář píše v LN, že někdejší rezignace poslankyně Talmanové na politiku (mezitím ji to už přešlo) by byla bývala sympatická, kdyby každý nevěděl, že primátor Bém by se byl postaral o to, aby se dostala na nevolitelné místo kandidátky, stejně jako se to stalo všem pražským přívržencům předsedy Topolánka. Zrovna tohle je ale problém pana Béma a ne paní Talmanové, nebo snad ne?
AUTOR JE POLITOLOG
Další články autora najdete v rubrice POLITICKÝ DENÍK
a na jeho osobních stránkách UDÁLOSTI, politický zápisník Bohumila Doležala
