Mnichov 1938 zůstává pro mnoho lidí symbolem zlomené morální páteře národa. Mnichov v malém si po hlasování o státním rozpočtu způsobila sama ODS. Důsledky pro ni budou podobně fatální.
Kdyby 78 jejích poslanců ve středu 9. prosince řeklo ne státnímu rozpočtu, při jehož schvalování byly porušeny všechny myslitelné politické dohody, mohla se během pár dní sejít sněmovna, vznikl by nový kompromis, který by poslanci jistě rychle odhlasovali.
Namísto toho ODS alibisticky odešla ze sálu, snížila kvorum nutné pro přijetí a Jiří Paroubek rozpočet s lidovci a zelenými bez problémů protlačil i bez komunistů. ODS tak nese stejnou míru spoluodpovědnosti jako sociální demokraté, což relativizuje každý další postup.
Znovu se ukázalo, že v politice není tragédií prohra, ale její způsob. Po faktickém schválení Paroubkova rozpočtu je od ODS už možné očekávat všechno, nic nemá cenu a každý další správný krok této strany se dá relativizovat s odkazem na rozpočet. Je to syndrom zlomené politické páteře.
VŠECHNO JE MOŽNÉ
Svým bezradným manévrováním ve sněmovně ODS znovu potvrdila, že se nachází v chronické krizi. Paradoxně nastává její sešup ve chvíli, kdy měla podle většiny komentátorů slavit - mnohaletý systematický tlak na posun ODS do středu politického spektra se podařil. Nyní měla automaticky sbírat většinu hlasů politického spektra a brousit si zuby na čtyřicet procent voličů.
Namísto toho je nečitelná na samou mez snesitelnosti a jako programová entita přestala reálně existovat. To ostatně ukázal i nedávný kongres.
ODCHÁZÍ PŘESVĚDČENÍ
V očekávání předčasných voleb si v létě 2009 nechala ODS vypracovat rozsáhlý průzkum své voličské podpory. Představme si jeho výsledek jako kružnici, v jejímž středu je pevné jádro voličů a směrem k obvodu je podpora vlažnější. Oslabování českých stran v minulosti probíhalo tak, že je nejdříve opouštěli vlažní voliči na obvodu, pak se odloupla další a další slupka, až nakonec zbylo pevné jádro.
U ODS dneška nastává přesně opačný proces. Neopouštějí ji nerozhodnutí voliči na okraji, ale právě ona pevná voličská skupina, které každou stranu drží pohromadě, dává jí ideologii a sílu jít dál. Katastrofa nastává ve chvíli, kdy odejde dostatečný počet těchto lidí. Pak ovšem nastává tzv. imploze - zhroucení dovnitř. V tu chvíli stranu opouštějí i přelétaví sympatizanti a někdejší silné uskupení se definitivně marginalizuje. Přesně k tomu má ODS našlápnuto.
Mirek Topolánek se poprvé stal předsedou ODS se sloganem pevné jádro, měkký obal. Toho druhého dosáhl, zato úspěšně vyhání z členské i voličské základny ODS tu první skupinu.
CO V OPOZICI?
I kdyby nakrásně dnes odešla do čisté opozice, její dnešní krizi to nevyřeší. Stále nad jejím vedením bude viset otázka: A proč jste pomohli schválit státní rozpočet, když dnes kritizujete Paroubkovo zadlužování? Navíc, co by v opozici kromě útoků na Jiřího Paroubka dělala? Schválně si udělejte malý kviz: vezměte si prohlášení prvního místopředsedy Davida Vodrážky za poslední tři měsíce, vypreparujte z nich slovo ODS a zeptejte se nezúčastněného pozorovatele, kterou stranu tento politik reprezentuje. V hodnocení budou nejspíš oscilovat někde mezi zelenými a sociálními demokraty.
A tak je to s celým vedením ODS. Ti starší mlčí a drží se zuby nehty správních a dozorčích rad různých polostátních firem, zbylí žijí vidinou budoucích správních a dozorčích rad. Tak skončí každá strana, jež popře své kořeny a politiku zamění za kšefty a marketingové tance.
