Konec roku svádí k bilancování, zde je tedy jedno: přes prohru v jediných letošních volbách patří rok 2009 příznačně Jiřímu Paroubkovi; nikdo jiný nedokázal během dvanácti měsíců spáchat větší zkázu.
Vše začalo v březnu shozením vlády během našeho předsednictví EU. Zapomeňme na dojemný mýtus ODS o jeho výjimečnosti; kromě Entropy Davida Černého, díky níž jsme z Bulharska oficiálně udělali turecké WC, patřilo k těm zapomenutelným. Výjimečnou událost z něj dělal jen francouzský prezident Nicolas Sarkozy a fakt, že bylo naše první. EU existovat nepřestala.
Shození vlády ale mělo jiný efekt: počátek demaskování předsedy ČSSD. Paroubek shazoval vládu obden, když mu to ale najednou opravdu vyšlo, koukal stejně překvapeně, jako když jeho pucflek Bohuslav Sobotka zjistil, že na svůj drahý byt ušetřil z platu. Sám tomu nemohl věřit.
Vsadím se, že paní Petra tehdy manžela zaslechla, jak se zavřený na toaletě sám sebe ptá: Co jsem to proboha udělal? Byl to typický Paroubek: pocitem vlastní geniality přefouknutá bublina, jež splaskne dřív, než ji celou propíchnete. Expremiér neměl žádný politický plán, shazování vlády byla jen hra. Zodpovědnost za následný svinčík pak ještě státnicky hodil na jiné.
Tažení politickou žumpou pokračovalo nenávistnou třídní kampaní k eurovolbám. Poprvé po Listopadu vyvolal politik v lidech takový osobní odpor jako Paroubek; na Facebooku jej nenáviděly desítky tisíc převážně mladších lidí, na náměstích sklízel vejce. Shovívavější byli lidé i k pozdnímu doktoru Sládkovi.
Paroubek opět nezklamal: stejně jako při CzechTeku zareagoval svým prvotním nomenklaturním pudem, agresí. Až když zjistil, že ze sebe udělal ještě nenáviděnější osobu, posadil k notebooku svého dalšího pucfleka Petra Dimuna, jenž začal lakovat svět na oranžovo svými kouzelnými větami. Eurovolby ČSSD prohrála.
V říjnu jsme podle dohody všech politických stran měli jít volit Poslaneckou sněmovnu. Paroubek věděl, že hraje o všechno: další prohra, a nabodla by jej na kůl sama ČSSD, z níž si během čtyř let udělal podpěrnou berli. Rozjel kampaň, po boku Jiřího Krampola ze sebe dělal v sídlištních kulturácích kašpara. Stát za volby utratil desítky miliónů.
Ráno patnáctého září Paroubek oznámil, že volby nebudou. Ať už za to mohou špatná preferenční čísla či prázdná partajní kasa, znovu jsme viděli typického Paroubka: totální destrukce coby politická zbraň, jde-li o jeho funkci. Nyní jsme si to pouze zopakovali při schvalování rozpočtu. Předseda ČSSD totiž ve skutečnosti nehlasoval o něm, jen si na příští jaro nakupoval voliče.
Paroubek je výjimečný člověk. Většina jiných by se po takovém roce odebrala do pekla a pár let se tam dobrovolně smažila. Ne tak Paroubek. Prohru ve volbách 2006 se rozhodl odčinit za každou cenu – i kdybychom měli čekat na totální rozklad ODS její vlastní rukou. Svým způsobem ale musíme předsedovi ČSSD poděkovat: sám nám ukázal, čeho je doopravdy schopen.
