Poslední dny minulého týdne naznačily, jakým směrem se bude vyvíjet česká politika. O peníze samozřejmě půjde až v první řadě, ale hned ve druhé o politickou odvahu.
Poslední dny minulého týdne naznačily, jakým směrem se bude vyvíjet česká politika. O peníze samozřejmě půjde až v první řadě, ale hned ve druhé o politickou odvahu.
Americký prezident zřejmě nebude v Praze podepisovat smlouvu s Ruskem o jaderném odzbrojení.
Téměř jisté ovšem je, že si brzy Barack Obama najde jiné město s malebným panoramatem za zády. Bude to krásné: zazní tklivé melodie, prapory zavlají a média napíší, že svět je bez velkých arzenálů jaderných zbraní zase o něco bezpečnější. Navodí to atmosféru osmdesátých let, kdy obsahem světové politiky byly velké odzbrojovací konference. Tady jde však o něco jiného.
JDE O PENÍZE
Předně jaderné zbraně nejsou žádné zlo. Dlouhá desetiletí plnily odstrašující funkci a jen v Evropě zajistily více než šedesát let bez velkých válek. Jinou věcí je, že jejich odstrašující funkci dnes začínají přebírat technologicky účinnější protiraketové systémy.
Problém je v tom, že Rusko a Spojené státy mají část těchto zbraní na hranici životnosti a jejich další udržování a modernizace by znamenaly obrovské náklady. Když se jich společně zbaví, ušetří jejich rozpočty významné částky, což se v době krize počítá. To je hlavní motiv odzbrojovacích plánů.
I tak budou obě velmoci držet v rukou násobně více těchto zbraní než Čína a ostatní jaderné země. Navíc Barack Obama bude moci udělat velké gesto hodné nositele Nobelovy ceny za mír.
NEJVĚTŠÍ ZAKÁZKA
V souvislosti s návštěvou-nenávštěvou amerického prezidenta se hovořilo o podpisu smlouvy o rusko-americkém konsorciu na dostavbu českých jaderných elektráren. Tento projekt vyvolá na našem území manévry srovnatelné s malou lokalizovanou válkou.
O co jde?
Dostavba nových bloků jaderné elektrárny Temelín a modernizace Dukovan budou znamenat největší veřejnou zakázku v historii České republiky. Před několika měsíci už fakticky začalo předvýběrové řízení, přičemž hlavními zájemci jsou Rusové, Američané a Francouzi.
Jména konkrétních firem nejsou důležitá, protože jakoby nejsou podstatná. Jsme totiž svědky toho, co česko-německý politolog Petr Robejšek dlouhá léta opakuje: zahraniční politika jsou pouze převlečené obchodní zájmy té či oné země. Zažijeme proto diplomatické a jiné ofenzívy, přičemž soupeření o zakázku na armádní stíhačky bude proti tomu jen slabý odvar. Na druhou stranu je dobře, že namísto válek s milióny mrtvých se dnes bojuje už jen o veřejné zakázky s miliardovými zisky.
Jestli se skutečně Rusové spojí s Američany, aby tím kompenzovali své nedostatky, pak budou tahat za kratší provaz mírně favorizovaní Francouzi. Ti mají zase na své straně Evropskou komisi, prosazující evropské, tedy převážně francouzské technologie.
ILUZE O FISCHEROVI
Dění v Poslanecké sněmovně minulou středu, čtvrtek a pátek ukázalo, že úřednické vlády jsou kromě přípravy předčasných voleb k ničemu: zvýšení mateřské, platů státním zaměstnancům, nové dotace zemědělcům a pravděpodobné zrušení poplatků u lékařů naznačily, jak se vládne a kdo v zemi vládne. Během několika hodin bylo přerozděleno do spotřeby více než dvacet miliard korun.
Podstatné bylo, jak během tří dnů explodoval celý slavný Janotův protikrizový balíček, na němž Fischerova úřednická vláda založila smysl své programové existence.
Další svědectví, že vládnout musí politická vláda, která má pevnou většinu v Poslanecké sněmovně. Bez toho jsou dobře míněné návrhy současných ministrů jen slohová cvičení.
Takže kdo nám skutečně vládne?
Pevná hlasovací koalice sociálních demokratů, komunistů a lidovců - o tom už není sebemenších pochyb. Absurditou současné situace je, že vládu vytvořila jiná trojice - ČSSD, ODS a Strana zelených. Co z toho vyplývá? Jde o špatně vyjednanou vládu bez koaličních pravidel. Současně došlo k nevídanému prolnutí vlády a opozice. Za hlupáky jsou v tomto případě ODS a Strana zelených, jejichž politici vytváří dojem, že je to jejich vládní kabinet.
V normální zemi by po takovém parlamentním šílenství předsedové Topolánek a Liška vstali, odvolali své ministry z vlády a odešli do opozičních lavic. Jestliže má efektivní parlamentní většinu Jiří Paroubek, nemá smysl mu vytvářet zástěnu a tvářit se, že je to tak v pořádku. On tuto situaci způsobil, on má většinu, on by to měl logicky řešit. Všechny další varianty budou znamenat jen další znečitelňování už tak dost nečitelné české politiky. Chtělo by to víc politické odvahy.
