Mít modrou v kapse

Který dokument byl za socialismu důležitější než Maova rudá knížka a členský průkaz KSČ dohromady? Co bývalo snem téměř každého mladého muže?

Prvního ledna 2005 vznikla profesionální armáda a základní vojenská služba byla zrušena. Mladí muži si sborově oddechli. Za rady, JAK ZÍSKAT MODROU KNÍŽKU u odvodní komise - musíš víc slintat, týden předtím nejez a p? jen silný kafe, vyprávěj o tom, jak jsi náměsíčný a že se počuráváš - už nemuseli platit půllitry, panáky ani pozváním na mejdlo. Již pět let žijí bez zupácké šikany a buzerace a užívají si klid ve zbrani.

Který dokument byl za socialismu důležitější než Maova rudá knížka a členský průkaz KSČ dohromady? Co bývalo snem téměř každého mladého muže?

Foto: Kresba Jakub Požár

ČEŠI OSLAVILI dvacet let svobody. Ve skutečnosti to nebyla úplná svoboda, dokud někdejší ministr obrany Jaroslav Tvrdík nepředložil vládě návrh na zrušení základní vojenské služby. Povinná vojenská služba trvala tři a na moři dokonce čtyři roky pro české muže už od císaře Františka Josefa I. léta Páně 1868. Po komunistických úpravách branného zákona č. 92/1949 Sb. pak podléhali branné povinnosti všichni Čechoslováci staří sedmnáct až šedesát let. Částečně nahradit dvouletou službu ve zbrani bylo možné od roku 1958 - "když se odvedenec zavázal do třiceti let svého věku pracovat jako horník v podzemí", jak píše historik Petr Blažek ve svém úvodu ke sborníku A nepozdvihne meč..., knize o odpírání vojenské služby v Československu.

Jít fárat do dolů se mohlo zdát výhodné třeba odpíračům z náboženských důvodů, vyznavačům svědků Jehovových, adventistům nebo bratříkům, ale jistě ne pražským intelektuálům. Ti odjakživa usilovali o to, aby k nim u odvodní komise po verdiktu "odveden" zazněl ze strany předsedajícího alespoň i výraz "odročen". Ačkoli bylo možné od roku 1990 nastoupit "civilní službu", mnozí by dali za "modrou" i modré z nebe. Slovy prozaika Jáchyma Topola v tomto smyslu vzpomíná fotograf Karel Cudlín v jejich společné publikaci Cestou na východ: "Představa, že mi budou velet takoví blbi jako socialističtí důstojníci, byla neúnosná." A pokračuje: "Můj kamarád se podřezával, to bylo obvyklé. Strávil dva měsíce v blázinci a modrou dostal. Já měl astma, ploché nohy a psychiatra jsem potřeboval spíš jako doplněk." Pomohl mu MUDr. Útrata, stejný doktor, který před vojnou zachránil desítky dalších.

PODVRATNÍ ŽIVLOVÉ V ČSSR

Díky rozličným simulacím měl průkaz o neschopnosti vykonávat vojenskou službu kdekdo, a to z těch nejabsurdnějších důvodů. Vynikající atleti dostávali "modrou" kvůli skolióze, studenti psychologie pro psychické choroby, hodináři díky silným dioptriím. Hrdě se k ní hlásil i dnešní ministr pro lidská práva Michael Kocáb, zvláště když jakožto nevoják vyprovázel sovětská vojska ze země.

Snažila jsem se zjistit přesný počet modrých knížek vydaných na českém území v posledních dvou dekádách, případně alespoň to, zda jich v poměru k odvedeným brancům přibývalo, či ubývalo. Neuspěla jsem. Jde totiž stále o informaci s jistým stupněm utajení. Novinář a historik Filip Pospíšil publikoval ve své studii pro knihu A nepozdvihne meč ... alespoň částečně údaje pro období let 1989 až 2004: Z celkového počtu branců bylo v roce 1989 označeno za trvale neschopné vojenské služby sedm procent odvedených branců, v roce 2004 pak dvacet. Za dočasně neschopné vojenské služby bylo v roce 1989 označeno 15 procent branců, v roce 2004 24 procent.

Ponižující prohlídka u vojenského odvodu v roce 1948

Foto: ČTK

BRANCI S MODROU V REFLEXU

V naší redakci má modrou knížku, tedy namodralý průkaz v plastovém obalu svědčící o neschopnosti bránit vlast se zbraní v ruce, osm z dvanácti dotázaných: "Jsem chabrus na záda." "Rameno." "Papíry na hlavu přece!" "Noční pomočování, to víš ..." Vojenskou službu započal a dokončil jediný z kolegů, další byl vyřazen po třech měsících služby, na jednoho se tak nějak zapomnělo, jeden absolvoval civilní službu. A další kolega, kdysi mladý umělec, má diagnóz dokonce několik: "Měl jsem takzvané céčko na páteř, ale z vyprávění kolegů z pražské kavárny Slavia jsem věděl, že to nestačí, že musím za psychiatrem. Obvoďáci taky hodně pomáhali." Naštěstí to s ním nedopadlo jako s tím klukem ze známé městské legendy, který u odvodu simuloval barvoslepost. Předseda komise prý ukázal na hromadu průkazů různobarevných - "Tak tady tu modrou knížku máte." Chlapec sáhl neomylně po blankytném obalu - a musel narukovat.

Atmosféra u odvodních komisí však neměla ve skutečnosti s legrací nic společného, vzduch se tam dal údajně krájet. Zejména trosky, jež se vzpíraly razítku "odveden" opakovaně, sem chodily jako mrtvoly na hřbitov. Podle vzpomínek pamětníků se tato individua, která se po několik dní dopředu živila pouze kávou, cigaretami, alkoholem a prášky, motala před vojenskými lékaři jak zombie. Kdo tehdy sehrál před komisí amatérské divadlo, nastoupil buď na přezkum do nemocnice, což mohlo znamenat velmi nepříjemná vyšetření, anebo na týden do blázince, často do Bohnic. Tady proslulému pavilónu č. 13 velel primář Jan Cimický a sekundovala mu odvážná doktorka Michaela Štochlová, která spasila před vojnou mnoho desítek lidí. Dodnes na "kluky" vzpomíná: "Většinou se jen demonstrativně pořezali nebo spolkli pár prášků. To ale nemění nic na faktu, že se velká většina z nich na vojnu naprosto nehodila. Jestli jsem se bála postihů shora? Vůbec ne. Co by mi mohli udělat?" Redakční kolega na paní doktorku vzpomíná: "Byla vynikající, hrála s takzvanými blázny v kapele na bicí. Vždycky v září, když byly odvody, se v Bohnicích sešla celá FAMU, všichni ti filmaři, výtvarníci, zpěváci, divadelníci ..." Vznikala nová přátelství, nové kapely. Pak se přátelé s modrou rozešli do svých domovů, protože na základě týdne stráveného ve cvokhausu dostali roční odklad. Někteří své šílené vystoupení museli u přezkumné komise zopakovat ještě třikrát - odcházeli prý z objetí bílých plášťů s podobným pocitem jako po podpisu indexu u dobře vykonané zkoušky. Po čtyřech letech pak dostali modrou. S tou jim ale sebrali i řidičský průkaz.

TRAMPOTY S KÁROU

Muž, jehož dnes auta napůl živí, nechce být jmenován. Říkejme mu Hurvínek. Hurvínek měl narukovat na samém počátku devadesátých let, v době, kdy už mohl vykonávat alternativní civilní službu. Jenže v osmnácti letech jde dělat milión lepších věcí než "drandit s polomrtvýma dědečkama po nemocnici", jak dnes říká. "Já se inspiroval spolužákem klaustrofobikem. To je důstojná choroba, ne tak ponižující jako pomočování nebo nedůstojná, abstraktní, neurčitá záda, na která to tehdy hráli všichni." Hurvínek zašel nejprve k obvodní lékařce ("přečetla si moje juvenilní básně a psychickou poruchu mi okamžitě uvěřila") a pak jakožto rezident pražského Barrandova do ordinace doktorky Pospíšilové, specialistky na lidskou psýchu. "Improvizoval jsem. Jako klaustrofobik jsem odmítl nastoupit do výtahu. Po druhé návštěvě jsem byl paní doktorkou oficiálně uznán za blázna. Jen mě tehdy mrzelo, že na mne nezkoušela žádnou medikaci. Jako pokročilého experimentátora s drogami mě pilulky velmi zajímaly." Po roce musel Hurvínek k přezkumné komisi, jenže ta neměla šanci: "Měl jsem tehdy silnou závislost na pervitinu a noc před prohlídkou jsem navíc sežral čtyři papírky napuštěné LSD, takže jen samotnou převlékací místnost jsem před vojenskými doktory hledal několik minut a pak jsem měl naopak problém na sobě trenýrky vůbec udržet." Modrá byla doma.

Problém nenastal ani při znovudobývání řidičáku, jenž byl mužům s papíry na hlavu odebírán: "Paní doktorka Pospíšilová mě bez ohledu na uplynuvší dekádu přivítala v úplně stejně šílené ordinaci vytapetované obrázky palem. Bez zbytečných řečí mě odbláznila a podepsala papíry na řidičák."

Foto: Archív

DO BLÁZINCE CESTA DLOUHÁ ...

... a ne každému je souzená. Matka jednoho brance toužícího po bohnickém azylu byla zdravotní sestrou a jako pracovnice v socialistickém zdravotnictví nepřenesla přes srdce, že si její odbojný syn sehnal papíry na hlavu, sbalil kufry a nechal rodičům na stole vzkaz, že odjíždí do léčebny duševně chorých. Nasedla s manželem do auta, jeli tryskem k blázinci a syna, který už kráčel alejí k bráně do ráje, násilím odtáhli, zabavili mu lejstra dokazující jeho psychický handicap a odlifrovali ho na vojnu. Celá scenérie musela evokovat hipíka a pacifistu George Bergera z třicet let starých Formanových Vlasů, jak místo zamilovaného kamaráda Clauda nastupuje v maskáčové výbavičce do letadla směr Vietnam ...

Další muž, říkejme mu Zahradník, byl už za předchozího režimu osvícený. Cvičil jógu, meditoval, četl knížky o zenovém buddhismu. Nechtěl lhát a ponižovat se před vojenskou komisí, mlátit trubkou do topení a slintat. Šel tedy poctivě na vojnu, sloužit vlasti. Podle vzpomínek pamětníků však po třech dnech nazřel, že plazení pod ostnatým drátem nemá žádného hlubšího smyslu, a odmítl tak činit. Zupáci ho šupem odvezli k bohémským kolegům do Bohnic.

Tam možná patří i další případ, legendární zpěvák-pošahanec Samir Hauser, alias Bruno Ferrari, jehož proslavily zejména kapely Vanessa a Čínská čtvrť. Tento muž, který onehdy škrtil kolegu z kapely duralovou trubkou a posléze organizoval dražbu důchodců v kabaretu, prý získal modrou knížku bez problémů. Přesto narukoval. Až po několika dnech soudruzi v uniformách zjistili, že jim aktivní branec nahlodává systém zevnitř, a vyloučili ho ze svých řad.

Otázka stojí: Proč se zpěvák na vojnu tak dral? Zřejmě šlo o svébytný protest proti systému, ale neobvyklé nebyly ani snahy nezůstat mimo většinu, jak ostatně popisuje v teskném songu Modrá knížka Karel Plíhal. Bylo zcela běžné, že v malých kolektivech, zejména na vsích, se u kašny na návsi s neodvedeným chlapcem nechtěl nikdo bavit, protože kdo neprojde vojnou, není prý chlap. A existují i případy dívek-sportovkyň, jež by nesnesly pomyšlení, že chodí s nedochůdčetem s "modrou", a s přítelem se rozešly. Na druhou stranu mně známí pamětníci neuvedli žádné případy zneužívání psychiatrie, kdy by někdo šel za simulaci psychických problémů skutečně natvrdo do pakárny pod sedativa.

PRAŽSKÉ MÁNIČKY A CHRONIČTÍ ODPÍRAČI

Největší problémy s odvody měli v hloubi osmdesátých let zejména pražští intelektuálové, kteří se angažovali v protirežimních demonstracích a jejichž muzika, případně výukový program bytové univerzity, kterou navštěvovali, se soudruhům z StB nelíbily. Svůj pobyt v blázinci a dobrodružství jiných tamtéž popsal výborně Michal Wernisch, syn známého básníka Ivana Wernische, v satirické knize s názvem Modrá knížka aneb Jeblo mu. Jak se dozvídáme z Kádrového dotazníku, knihy rozhovorů Petra Placáka s dvanácti českými básníky, i odjinud, také básníci Egon Bondy a Bohdan Chlíbec měli vážné problémy s odvodem.

"Ne že bych byl fanatický pacifi sta, ale představa komunistické vojny, lampasáků, idiotských rozkazů, mírových nástěnek, cvičení na povel atd. byla natolik pekelná, že bych bral raději kriminál," lamentuje Placák, někdejší zapálený monarchista a dnešní zaměstnanec Úřadu vlády ČR, šéfredaktor vládního informačního serveru o Evropské unii Euroskop.cz. Ve své knize Fízl popisuje, jak již v deváté třídě počal na radu staršího bratra navštěvovat psychiatra, s jehož pomocí se doufal vojně vyhnout.

Vnitřní dvoustrana modré knížky. Čtěte poučení!

Foto: Archív

Stejně jako mnohým dalším mu pomohl především doktor medicíny Útrata, tehdy obvodní psychiatr Prahy 8: "Má veškerá konverzace s Útratou se omezila na vstupní prohlídku, kdy se mě zeptal, co mi je. Odpověděl jsem, že hraju na klarinet," popisuje Placák, který za toto doznání obdržel "několikerá sedativa a antidepresíva", jež "pochopitelně nežral". Přesto si historik a literát, držitel Ortenovy ceny i Magnesie Litery, vysloužil lichotivou diagnózu "těžce nevyzrálá osobnost schizoidní, maladaptabilní", za jakou by mnozí vyměnili matku rodnou.

Třeba jeho bratr ve zbrani (tedy v Ne zbrani!), spisovatel a kamarád Jáchym Topol, ji získal podobně jednoduše; nebo to tak alespoň popisuje jeho tehdejší psychiatrička. Protože stále ordinuje, zůstane její jméno s ohledem na současné pacienty utajeno. Šla jsem se jí zeptat, jak to tehdy chodilo, a ona mě okamžitě vyvedla z omylu. Nejednalo se o žádné porušení Hippokratovy přísahy, ona naopak v souladu s ní "lékařské úkony konala v zájmu a ve prospěch nemocného": "Poslechněte, holubičko, dělala jsem jen svou práci. Ti hoši prokazatelně psychické problémy měli. Pokud tyhle máničky někdo násilím ostříhá nebo jim jinak metá klacky pod nohy, musely z toho být vyřízené. Jestli jsem takhle pomohla pěti sedmi z nich ... Prostě jsem jen zaznamenala jejich problémy, na vojenské správě si to přečetli a bylo," povídá mi bílá paní a po pěti minutách mě mile vyprovodí z ordinace: "Občas věřím tomu, že pacient ví nejlíp, co je pro něj dobré. A jestli si je, pro Kristovu drahou muku, jist, že by mu šikana od pitomců v mundúrech způsobila újmu, ráda mu to uvěřím."

Lepší tato metoda než násilné odvody. Například praotec českého punku Petr "Sid" Hošek, baskytarista skupiny Plexis, rukuje na podzim roku 1986. V létě následujícího roku dostává opušťák a uspořádá šílený večírek, během něhož prý z obav před návratem na vojnu vyskočí z okna, čímž si přivodí údajně osmačtyřicet zlomenin, rozdrtí koleno a poškodí si játra a ledviny.

Jak se říká - vojna není kojná.

Uložit a sdílet článek

facebook Google Linkuj.cz yahoo! Jagg.cz vybrali.sme