Gruzínská cesta na Západ

Tomáš Vlach | (Tištěný Reflex, 28. 1. 2010)

Reflex 04/2010

Nadějí jsou mandarínky a turistika

Půldruhého roku po válce s Ruskem míří Gruzie na Západ. S padesátiprocentní nezaměstnaností, ruskými vojáky na hranicích a sny, že se jednou stane turistickou velmocí Kavkazu.

Tradice je slavná, ale život v přítomnosti těžký

Foto: profimedia.cz

V Zugdidi, provinčním městě poblíž abchazské hranice, bývá od rána do večera rušno. Náměstí dominuje fontána s palmami, mezi sloupy září vánoční výzdoba. "Saakašvili, náš prezident, miluje takové věci, a tak se všude zdobí a stavějí fontány," usmívá se Merab. Učitel příležitostně pracující pro humanitární organizace to má za Potěmkinovu vesnici ukrajující z rozpočtu peníze pro jiné věci.

Právě Zugdidi je už dlouho dočasným domovem několika desítek tisíc uprchlíků z Abcházie. Zhruba dvacetitisícové město se začátkem devadesátých let nafouklo na čtyřnásobek. "Korzující lidé," vysvětluje Merab, "nejsou na procházce, ale prostě nemají nic jiného na práci." Spolu s vlnou uprchlíků totiž zasáhla Zugdidi a okolí ještě další komplikace. Za sovětských dob žil region z produkce čaje, začátkem devadesátých let ale nedokázala výroba vzdorovat zahraniční konkurenci. Z většiny továren na zpracování čaje zbyly obvodové zdi a práci nemají ani místní, natož uprchlíci.

HORŠÍ NEŽ VÁLKA

Gruzii, převážně zemědělskému státu, po rozpadu Sovětského svazu v roce 1991 ze dne na den zmizela odbytiště pro její proslulý čaj, jablka, víno a mandarínky. Vyváželo se tedy do Ruska, které se ale před čtyřmi lety cuklo a uzavřelo pro zemědělské komodity Gruzie své trhy. Oficiálně kvůli nízké kvalitě, de facto ale byla za rozhodnutím z nejvyšších míst prozápadní politika gruzínské vlády. Západ pak sice nabídl kredity a rozvojovou pomoc, svá odbytiště však nikoli.

Spor s Ruskem zatím Gruzínci spíše prohrávají

Foto: Isifa.com

Většina obyvatel tak přežívá díky samozásobení - jedí, co si vypěstují. Jiné zase živí příbuzní v cizině, proud lidí snažících se legálně či ilegálně vyjet na Západ poslední dobou sílí. "Otevřela se nová cesta přes běloruský Minsk, tam můžeme bez víza, do Polska je to kousek," říká tbiliský taxikář Koba. Lety jsou podle něj vyprodané nadlouho dopředu a přes hranici do Polska za vidinou nejasné budoucnosti utíkají i celé rodiny s dětmi. Sociální napětí vyostřené v důsledku krize se teď zdá být větším problémem než horká hranice se separatistickými regiony Abcházií a Jižní Osetií. Poslední dobou je tam neobvyklý klid. Podnikatelská success story se občas zjeví. Stát stanovil pro podnikání jasná pravidla a nikoho neotravuje zbytečnými kontrolami. Tak třeba pěstitelé mandarínek zorganizovali před vánoci lodní most na Ukrajinu. Sehnali několik starých bárek na přepravu písku, naložili je a

Další z nadějí je turistika, které Saakašvili už před lety pomohl, když do nepokojných míst, jako Pankisi nebo Svanetie, poslal armádu a vyčistil je od banditů. Například v jinak poměrně obtížně dostupném centru kavkazské Svanetie návštěvníkovi vyrazí dech velká turistická mapa se šipkami. Můžete se tu ubytovat v množství rodinných penziónů, které vyrostly jako houby po dešti, za zhruba 600 korun na noc s plnou penzí.

ARMÉNI USMIŘUJÍ

Právě v turistice totiž vidí experti pro Gruzii jedno ze silných odvětví, jež může zajistit cestu k prosperitě. Uvědomila si to i vláda a do Svanetie po dvaceti letech nezájmu tečou peníze na opravy památek a na infrastrukturu. Jakkoli si totiž Saakašviliho tým nedokáže poradit s nezaměstnaností, zvládl věci, které se v žádné postsovětské zemi ještě nepodařily. Z divoké Gruzie devadesátých let, kde se přepadávalo i ve dne a na noc si lidé zavírali auta do klecí, udělal klidné a bezpečné místo. Stačilo do posledního příslušníka rozpustit úplatnou postsovětskou "milici" a od nuly postavit policii podle amerického stylu. Začaly padat tresty i za drobné přečiny, třeba zloděj železného šrotu může počítat se třemi roky natvrdo.

A díky zahraničním fondům si mohl Saakašvili dovolit další věci. Všech 30 000 uprchlíků ze srpnového konfliktu se dočkalo improvizovaných domků, teď se alespoň rekonstruují útočiště pro běžence z války v Abcházii. Stát pak nejen postavil část dálnice západ-východ, ale vyasfaltoval skoro všechny silnice spojující okresní města.

Foto: Archív

Zásluhy uznává i opozice, která jinak vyčítá Saakašvilimu stále totéž: vojenský debakl a amatérismus, ztrátu Severní Osetie a Abcházie ... A samozřejmě sociální situaci a nezaměstnanost.

Půldruhého roku po válce naopak vidíme částečné smiřování s Ruskem. Obě země se dohodly na otevření jediného hraničního přechodu na své pozemní hranici. Zprůjezdnění hranice je v zájmu tradičního spojence Ruska na Kavkaze - Arménie -, jemuž se tak otevře přímá cesta na sever.