Euro zadrží Paroubka

Proč Česká republika spěje ke státnímu bankrotu?

Česko drží neslavný primát: patříme mezi tři země světa, které ve druhé polovině dvacátého století nejvíce upadly. Ty zbylé dvě se jmenují Argentina a Uruguay.

Foto: Filip Singer

To byla první teze, kterou jsem se snažil obhájit v článku s názvem Dluhová povodeň anebo euro (LN 13. 1. 2010). Další se týkala české ekonomiky: "Loni ekonomika klesla zhruba o čtyři procenta, zatímco výdaje státu (při téměř nulové inflaci) stouply o 7,7 % ... Máme schválen rozpočet na rok 2010 se schodkem přes 170 miliard. Skutečnost může být opět ještě o dost horší. Pokud vezmeme v úvahu, že do bank (na rozdíl od téměř všech vyspělých zemí) nemusela dát česká vláda nyní ani korunu a do země zároveň přicházejí zdroje z fondů EU v čistém objemu kolem sedmdesáti miliard korun ročně (což v roce 2015 skončí), musíme potvrdit - země se sune do státního bankrotu.

Máme nějaký plán? ... Jediná reálná možnost, jak dostat Poslaneckou sněmovnu do ohlávky rozumu, jsou tvrdá kritéria vstupu do eurozóny. Jestliže hlavní politické strany podepíší před volbami Pakt o přijetí eura k 1. lednu 2015, pak nutným předpokladem bude okamžitý rozjezd hlubokých reforem státu."

PROTIARGUMENT

S mými vývody polemizoval v Reflexu Bohumil Pečinka Bič na Paroubka - Brusel? (RX 3/2010). Jeho argument zní takto: "Český ekonom se tu dovolává Bruselu, jako v minulosti si někteří zvykli dovolávat se autority Vídně, Berlína nebo Moskvy. Je to hrozná rezignace na pokus ovlivnit vlastními silami českou politiku z Česka a splývá to s módní intelektuálskou nevírou v možnosti správy vlastního státu."

Na vysvětlení krátký historický exkurs: První republika, která patřila mezi deset nejvyspělejších zemí světa, byla známá svou rozpočtovou a měnovou kázní. Státní rozpočet byl po celých dvacet let vyrovnaný, a to i přesto, že v počátku bylo nutné vybudovat instituce nové republiky. Ve třicátých letech bylo třeba ustát krizi řádově horší, než je ta současná, a hned poté i stavět rozsáhlá opevnění proti Německu. Přesto naprostou prioritou byla silná koruna a nízká inflace.

ROZPOČTOVÁ KÁZEŇ

Důvodem byla zkušenost z první světové války, kdy vídeňská vláda armádu financovala tištěním peněz, což vyvolalo inflaci v řádu stovek procent. Tímto způsobem se finanční zdroje přesunovaly k tomu, kdo je majitelem rotačky (Vídeň), od toho, kdo má výkonný průmysl (české země vytvářely přes 60 % produkce Rakouska-Uherska) i zemědělství.

Na základě této zkušenosti sepsal Alois Rašín v době, kdy čekal ve vězení na popravu, svůj testament "Můj finanční plán (1916)", v němž vytyčil způsob, jak zastavit přerozdělování (provést měnovou odluku, zastavit inflaci, vyrovnat rozpočet, provozovat politiku silné koruny). Na tuto politiku byla první republika náležitě pyšná.

ÉTOS VŮDCŮ

Nyní je situace v Česku jiná. Módou je utrácet veřejné peníze. Efektivnost těchto výdajů je přitom všem politickým stranám lhostejná, o čemž svědčí i způsob, jakým se provádějí výběrová řízení na výstavbu a dodávky čehokoli. Situaci spíš ještě zhoršují evropské peníze, protože jejich podivná distribuce vede jen k prohloubení dotačních návyků.

Co je étosem dnešních vůdců? Mirek Topolánek za svůj hlavní ekonomický plán zřejmě považuje sjednocení sazeb DPH (což by nebylo špatné, ale je to asi tak dvacátá skutečná priorita, jejíž vytrubování má navíc potenciál úplně ODS prohrát volby). Jiří Paroubek se zase nyní kupodivu přihlásil k euru. Návody, jak k němu dospět, však spolu s Bohuslavem Sobotkou formulovali tak nedůvěryhodně (viz www.financninoviny.cz ), že nemůže být pochyb: politikou ČSSD je populismus.

VLASTNÍ SÍLY

Bohumil Pečinka vyzývá k "pokusu ovlivnit vlastními silami českou politiku z Česka". Zapomíná však na to, co konstatuji já v první větě tohoto článku. Jiří Paroubek a ČSSD se orientují na voliče, kteří vnímají politiku jako souboj o erární guláš. A takových lidí, navyklých pouze na přerozdělování, je v Česku většina. Vždyť už skoro každý dostává nějaké sociální dávky.

Česko nakonec stejně před reformou veřejných financí neuteče. Jde o to, zdali ji uděláme teď (a právě k tomu nám mohou pomoci maastrichtská kritéria pro přijetí eura), anebo zda ji uděláme až po dalších čtyřech až šesti letech státního obžerství a nárazu do dluhové zdi maďarského typu. Tam ovšem kuratela mezinárodních institucí už bude mít formu diktátu.

Nyní můžeme cestou k euru plnit přirozené domácí úkoly, spíše pod dohledem Frankfurtu (sídlo Evropské centrální banky) než Bruselu, a tento dohled nebude ničím víc než mezinárodní pozorností k našim vlastním závazkům.

AUTOR JE EKONOM

Uložit a sdílet článek

facebook Google Linkuj.cz yahoo! Jagg.cz vybrali.sme