Nejlepší ženská mýho života!

Jak jsem si zakouřil s partnerem bestiální vražedkyně

Někdy si říkám, proč muži vůbec, ale vůbec nevidí do toho, co se děje v hlavách jejich žen. Pokoušel jsem se na to přijít s partnerem jedné z žen obviněných z brutální vraždy českobudějovického zlatníka.

Do žen a do melounů se prostě nevidí. Partner vražedkyně až do jejího zatčení nic netušil ...

Foto: Tomáš Tesař

ZAZVONIL SLUŽEBNÍ TELEFON. "Já jsem partner tý holky obviněný z vraždy klenotníka. A protože ona se mnou rok hulila, tak jsem si říkal, že bych měl zavolat vám. Potřebuju se z toho vypovídat," říkal mužský hlas na druhém konci telefonu. Domluvili jsme se, kdy za ním vyrazíme a při trávě pohovoříme.

BRUTÁLNÍ VRAŽDA

Někdy mezi 13. a 15. prosincem navštívily zlatníka u něj doma v Českých Budějovicích dvě ženy. Osmatřicetiletá Jana, o které je náš příběh, a dvaačtyřicetiletá Renata, její nejlepší kamarádka. Zavolaly mu z Renatina mobilu. Jedna ze dvou žen zlatníka znala, dříve pro ni zhotovoval zakázku. Jsou důvodně podezřelé, že v bytě muže napadly, způsobily mu mnohačetná bodnořezná poranění hrudníku a hlavy. Ženy jsou rozvedené, pracovaly v nočním klubu na Táborsku či, přesněji řečeno, měly spolu pronajatý bordel. Z bytu klenotníka prý ukradly mobilní telefon, kufřík, pistoli a šperky. Ty - část z nich - o několik dní později v Praze prodaly. Pátrání trvalo pětadvacet dnů a děvčata policistům opravdu pomohla, jednak tím telefonátem z mobilu, jednak prodejem nakradených šperků. Vraždu doslova zdobí nechutný detail: obě dámy zlatníkovi poté, co jej pobodaly desítkami úderů nožem, ještě de facto uřízly hlavu - prořízly mu hrdlo až na krční páteř.

Fotografie ze soukromí nijak nenaznačují, že Jana se rozhodne k brutální vraždě

Foto: Reflex

DOPIS Z VAZBY

Dojíždíme na táborské sídliště, kde nás přivítá sympatický dvaačtyřicetiletý Jiří Jelínek. Je už na pohled vidět, že je docela v pohodě. Ale po pár větách je poznat, že tu věc, kvůli níž přijíždíme, ještě nestrávil, dlouho nestráví a vrtat hlavou mu bude už nadosmrti. Když nás čekal, vybral dopisní schránku a v ní našel dopis z budějovické vazby od své partnerky, se kterou rok žil, jež u něj rok obden byla doma, se kterou rekonstruoval byt a jež se o něj podle jeho slov moc hezky starala. "Byla to nejlepší ženská na světě ...," říká s tou obálkou v ruce. Pak chvíli mlčí a dodá: "A jak jsem se teď dozvěděl, třikrát mi vykradla byt ..." Obálku otevře a čte: "To je pro holku ... Klárinko moje zlatá! Je mi hrozně líto, že jsi na všechno zůstala sama, ale musíš být silná, a hlavně se učit, abys dodělala školu. A co Eliška?" Jak se dozvídám, Eliška je kočka, Kubíček je syn, který je u bývalého partnera Jany, a adresátka dopisu, dcera Klára, skončila po zatčení a uvěznění Jany v dětském domově. Normální dopis, z něhož se nedá vyčíst nic o tom, proč je jeho odesilatelka ve vazbě. Dopis posílá Jana Jirkovi proto, že nemá obálky a známky a spoléhá na to, že on dopisy předá dál. Jiří ještě chvíli přebírá kopec papírů: "Jasně, po mně akorát chce, abych jí poslal věci."

Jiří chvíli pro sebe čte instrukce a pak zase začíná číst nahlas - co má udělat s nábytkem v jejím bytě, jak má přestěhovat věci, vysvětlení, že Jana ten byt pustila - prostě takový normální produkční dopis, který opět ani v nejmenším nenaznačuje, co má Jana s největší pravděpodobností na svědomí. A jak Jiří, dvaačtyřicetiletý mohutný holohlavý chlap, jenž už má vnuka, čte, tak má najednou v hlase slzy. "Stejně to byla ta nejlepší ženská! Jak na mě byla hodná, jak se o mě starala, jak se mě neustále dotýkala, když jsme byli spolu - a teď se najednou od policajtů dozvídám, že mi skoro ve všem lhala."

Foto: Reflex

PAVUČINA LŽÍ

A začíná povídat příběhy, které by byly k smíchu - kdyby nebyly k pláči. Třeba příběh o Janině rakovině. Seznámili se před rokem a už od samého počátku mu říkala, že měla rakovinu, že se bojí, jestli se jí nevrátí, a že musí chodit na chemoterapii. A skutečně - občas odcházela údajně na terapii, vracela se sklíčená, smutná a naříkavá a vykládala, jak do ní v nemocnici pouštěli jed. K tomu ukazovala vpich na žíle předloktí. A Jiří samozřejmě věřil, že Jana je skutečný chudák, věřil, že dochází na komplikované a nepříjemné terapie. Když to pak, poté, co Janu sebrali, říkal policii, ptal se, jestli Jana ten zločin nespáchala i kvůli tomu, že má rakovinu a je jí jedno, co bude za rok, protože už bude mrtvá, policista se na něj nechápavě podíval: "Jaká rakovina? Ta ženská je zdravá jak řepa!"

Seznámili se před rokem a začali spolu chodit. Jiří je bývalý politický vězeň, na konci bolševismu ho zavřeli za distribuci protisocialistických letáků, a od revoluce dělá většinou v pohostinství - provozuje hospodu, pingluje a taky dělal na stavbě. Dali se dohromady a byl to zvláštní vztah, protože Jana sice nevěstinec jenom provozovala, ale občas měla nějakého klienta i jako pracovnice nejstaršího řemesla - šlo prý o stálé zákazníky, kteří ji měli rádi a objevovali se jednou za dlouhý čas. A skutečně - čas od času se Jana odněkud vynořila a přinesla dvacet nebo třicet tisíc. Vždy si je nechala pro sebe, Jirkovi to nevadilo, jenom nechápal, proč Jana s tím, co sama dělá, na něj pekelně žárlí.

Kromě těch občasných (údajných) výletů ke klientům to ale prý byla vzorná partnerka. Sama měla byt v Táboře a tam měla své dvě děti - a Jiří do toho rekonstruoval obecní dvougarsonku na táborském sídlišti. Zimní útočiště, na léto má chalupu u Tábora, které říká ranč. Jana se chovala jako samička, co si buduje hnízdo - pomáhala s rekonstrukcí, zajišťovala úklidový a jídelní servis, a občas dokonce vzala do ruky malířskou štětku nebo zednickou lžíci a vymalovala předsíň nebo omítla zeď. A celou tu dobu s Jiřím poctivě a zodpovědně hulila první ligu.

Mapuji marihuanovou scénu dvacet let, a je to teprve podruhé, co se dozvídám o tom, že by chronický konzument marihuany spáchal nějaký násilný trestný čin. Nejen já jako konzument a fanoušek, ale i nezaujatá vědecká obec chápe marihuanu spíše jako tlumič vášní a emocí, jako drogu, po níž se lidé občas přihlouple smějí, ale prakticky nikdy se po ní neperou. Zde to bylo jinak a je těžko rozhodnout, zda marihuana Janě fungovala, jak je obvyklé, a k vraždě došlo navzdory tomu, že ji kouřila, anebo zda u ní paradoxně tráva zapůsobila jako faktor, který k tomu násilí přispěl. Obávám se však, že odpověď na tuto otázku se nedozvíme.

Foto: Reflex

TŘIKRÁT VYKRADEN

"Věř mi, nejsem vrah ani zloděj, ale musím tady čekat na soud a ten se může protáhnout," čte Jiří dál z dopisu, jenž přišel z vězení, a zakroutí hlavou. "Byt mi vykradla třikrát!" Třikrát za sebou mu jednak do dvougarsonky, v níž sedíme, za druhé na ranč vlezl někdo, kdo měl klíče, a objekty vyluxoval od všeho cenného a od hulení. A právě proto, že se vždy ztratilo hulení, nikdy Jiří nevolal policii, nikdy nenechal zloděje úředně stíhat, ale amatérsky bádal mezi svými přáteli, kteří někdy měli klíče, zda to nebyli oni. "Přestal jsem věřit celému svému okolí a jako jedinou útěchu jsem měl ji, když mne po těch krádežích utěšovala a vyprávěla mi, jak zase zařízení koupíme a dáme byt do pořádku ... A teď mi došlo, že to nechala vykrást ona. Ne ona sama osobně, vždycky když ke krádežím došlo, byli jsme spolu. Ona prostě dala klíče té své kamarádce Renatě, s níž sedí - s tou jsme se nikdy nesnášeli -, a byt mi vybílila ona nebo jiné kamarádky z bordelu. A dnes si myslím, že ani neměla ty stálé klienty, o kterých mluvila, že peníze, jež od nich nosila, byly z dalších bytů, které s kamarádkami vykradly." Pak oba ubalíme jointa, chvíli mlčky kouříme a je vidět, že Jiří má před svým vnitřním pohledem jeden velký, rudý a bolavý otazník. "To nebyla láska, ale porozumění, měl jsem s kým hulit, měl jsem si s kým povídat!" Jana dokázala před Jiřím dokonale vést dvojí život - na jedné straně opečovávající a chápavá partnerka, s níž je možné trávit dlouhé večery povídáním o životě při jointu, na straně druhé notorická lhářka, která z něj doslova dělala vola a nasazovala mu parohy. V jejím bytě byly její dvě děti často bez její přítomnosti, ale nevadilo to - hlídal je její bratr. Jiří se s ním dobře znal, představila je, a byl také rád, že jí občas hlídá potomky: "Já mu za to vždycky pár stovek dám a on je rád, že nemusí sedět doma u ženy!" říkávala vždycky Jana. Po zatčení se ho policisté ptali, zda zná pana XY - tedy Janina bratra -, a když řekl, že ano, že bráchu zná, vysvětlili mu policisté, že ten pán, který u ní dvakrát nebo třikrát týdně přespává a hlídá potomky, není bratr, ale bývalý milenec ...

Foto: Reflex

POSLEDNÍ VÁNOCE

V polovině prosince přišla Jana s potlučenou rukou a vyprávěla, jak na ni v práci spadly basy. Po jejím zatčení se Jiří dozvěděl, že nějakému jeho kamarádovi zase vyprávěla, že je pohmožděná, neboť na ni doma spadla digestoř nad sporákem. Strávil s ní svátky v klidu a míru. "Nechápu to. Vůbec tomu nerozumím. Jak jsem na ní mohl nic nepoznat? "

Pak Jiří přiblíží poslední den před tím, než se měl dozvědět pravdu: "Ráno jsem si dával prvního jointa a otevřel jsem okno, dole stála bílá fabia s puštěným motorem a v ní nějací chlapi. Když jsem si asi za dvě hodiny dal dalšího jointa, koukám, že tam auto ještě stojí. A pořád mi nebylo nic nápadnýho. Pak jsem šel ven, a jak jsem vyšel, z auta vystoupil můj spolužák ze školy - dělá teď u kriminálky - a řekl mi, abych si k nim sedl do vozu. Byla to kriminálka a říkali, že u mne musejí provést nějaké úkony, domovní prohlídku, a že musí počkat, až přijedou s povolením. Ptal jsem se, o co jde - říkal, že neví.

Vyděsil jsem se, přemýšlel jsem o tom, kolik mám doma hulení - bylo to jen pár gramů, ale že kvůli tomu přichází domovní prohlídka? Přemýšlel jsem, kdo a za co mne udal, co si kdo vymyslel. Pak přijeli další policajti a ukázali mi povolení k domovní prohlídce a tam bylo napsáno, že Jana s Renatou někomu uřízly hlavu ..."

Druhý den, co se od Jirky vrátím, od něj dostanu mail, že byl poslat Janě do kriminálu věci, které potřebovala. My muži jsme v podstatě nepoučitelní.

Uložit a sdílet článek

facebook Google Linkuj.cz yahoo! Jagg.cz vybrali.sme