Umění na hranici zákona

Marek Gregor | (Tištěný Reflex, 3. 12. 2009)

Reflex 49/2009

Hajlující ručičky na Národní třídě nejsou první akcí provokuj okující ve veřejném prostoru

Minulou neděli, téměř jako komiksový hrdina, OPĚT ZAÚTOČIL UMĚLEC vystupující pod jménem Roman Týc. V reakci na 17. listopad dotvořil subtilní pomníček sametové revoluci dvěma dalšími deskami. K té původní, vítězné, tak přibyla druhá hajlující a třetí "gottující". Ta připomíná vulgární vítězné gesto Karla Gotta po obdržení státního vyznamenání z rukou prezidenta Václava Klause.

Exkluzivní záběr - Nevýrazný pomníček obětem policejního zásahu 17. listopadu autorů Miroslava Krátkého a Otakara Příhody při instalaci Romana Týce dne 22. 11. 2009

Foto: Tomáš Třeštík

Kolem druhé odpoledne postávala u Kaňkova paláce na Národní třídě skupinka asi deseti patnácti lidí. V šeru průchodu na ně již čekala nejnovější Týceho instalace Není co slavit a autorův proslov. Její intimita vlastně všechny překvapila. Kolem procházely rodinky po svátečním obědě, ale až na výjimku několika turistů se u pomníčku nikdo nezastavoval. Nepřišlo jim nic divného, nového, zvláštního. Jen se znovu ukázalo, že po 364 dní v roce je to pro Pražany už dávno okoukané a relativně nudné místo. Zvýšený zájem o pomníček přišel až později večer, poté kdy se na jednom z největších zpravodajských serverů objevila zpráva o jeho proměně, kterou postupně začaly přejímat i ostatní internetová média. Z malé intimní akce se zrodila causa. Ještě v noci někdo přes doinstalované Týceho ručičky přehodil hadr na podlahu a kůži na čištění oken. Druhý den je pak zástupci Advokátní komory ČR, která v Kaňkově paláci sídlí, odmontovali. To se jim povedlo zcela bez následků, neboť umělec s tím dopředu počítal, a proto obě desky vybavil zezadu magnety.

Kvalita původní plastiky je diskutabilní, sochař Jaroslav Róna o ní říká: "Je to kýč nevalné kvality." Jeho kolega z bývalé výtvarné skupiny Tvrdohlaví Stefan Milkov pro změnu glosuje: "Je z toho cítit, že ta věc vznikla narychlo a bez jakékoli soutěže. Umělecky naprosto zbytečné." Mezi nezávislými umělci šly před letošním 17. listopadem dokonce řeči o tom, že by ono pietní místo bylo stejně nejlepší zazdít. Za zmínku určitě stojí fakt, že na serveru ihned.cz na otázku, zda má pomníček v upravené podobě zůstat, odpovědělo přes 70 procent lidí kladně.

Fingovaný atomový výbuch v Krkonoších otevřel dveře Ztohoven do The New York Times

Foto: www.ztohoven.com

KNÍŽÁKOVI DO GALERIE NAKÁLELI, CHALUPECKÉHO HROB POMOČILI

Umění ve volném prostoru má v Čechách dlouhou tradici. V sedmdesátých a osmdesátých letech takto pracovali například Jiří Kovanda s Karlem Millerem a Janem Mlčochem. To bylo samozřejmě částečně zapříčiněno tím, že neoficiální umělci mohli svou tvorbu prezentovat v oficiálních galeriích jen obtížně. Bezesporu nejznámějším počinem na tomto poli však zůstává Růžový tank Davida Černého z roku 1991. Veřejně známá je jeho animozita vůči řediteli Národní galerie v Praze Milanu Knížákovi. Přitom právě "král mániček", jak prý bylo Knížákovi v druhé polovině šedesátých let přezdíváno, byl neopominutelnou osobností nezávislé umělecké scény už od šedesátých let. Jenže přibližně od poloviny let devadesátých proti sobě postupně popudil výraznou část nejen mladšího spektra umělců. Nakonec je tomu přesně pět let, co se ve Veletržním paláci, nedaleko jeho vystaveného díla, vykáleli na podlahu dva členové uměleckého sdružení Rafani Marek Meduna a Petr Motejzlík, doplněni o Ondřeje Brodyho, Jiřího Frantu a Václava Magida.

Marta Smolíková, ředitelka Otevřené společnosti ProCulture, připomíná také jinou akci Brodyho a Meduny. Před nedávnem prý manifestačně pomočili hrob Jindřicha Chalupeckého na Olšanských hřbitovech: "Umělci se běžně vyjadřují ke společenským tabu a zpochybňují hodnoty, to je zcela v pořádku. Druhou, neméně důležitou rovinou je, jak se s tím dokáže vyrovnat okolí. Zdali to pasívně přijme, nebo dokonce vytěsní, či z toho vyvodí debatu, na které se ukáží určitá rizika nebo nedostatky jako v případě akce Ondřeje Brodyho a Marka Meduny, kdy ani Společnost Jindřicha Chalupeckého nijak veřejně nezareagovala. A to je velice nebezpečný signál. Odkazuje k tomu, že společnost není schopna odmítnout ani reflektovat extrémní názory. Umění totiž funguje jako lakmusový papírek společenských hodnot. Je to signál, že je něco v nepořádku," vysvětluje Smolíková a ještě dodává: "Je to velice radikální vyjádření. V podstatě za hranicí. A minimálně konzervativci by měli nadskočit. Malé dítě by si to nedovolilo, a když, dostalo by na zadek, ale je správné mlčet a dívat se někam jinam?"

Na zmíněnou akci reaguje také kurátor a kritik umění Tomáš Pospiszyl: "Já to nevnímám jako něco agresívního nebo zneucťujícího. Za sebe, jako za člena Společnosti Jindřicha Chalupeckého, jsem dokonce potěšen, že se k němu chce někdo ze současných umělců vztáhnout. Ať už tímhle způsobem, nebo nějak jinak. Už jen to, že si ti zmínění najdou, kde leží. Vnímání jednotlivostí je strašně proměnlivé. Když se podíváme na dějiny umění dvacátého století, tak většina podstatných děl v době svého vzniku zpravidla způsobila skandál. V současnosti někteří autoři používají skandál k tomu, aby získali pověst klasiků. Kdežto když Duchamp vystavil pisoárovou mísu, bylo to přijímáno jako čirá sprostota, dnes už to podobně nikdo nevnímá."

Růžový tank na Smíchově na původním snímku z roku 1991, vedle ...

Foto: ČTK / Tomáš Novák

... jeho autor David Černý při loňské instalaci růžového torza

Foto: ČTK / René Volfík

ILEGÁLNÍ GESTO

Ve volném prostoru se často smazávají hranice mezi streetartistou, vystudovaným umělcem a člověkem bez uměleckého zázemí. Veřejný prostor je už ze své definice svázán spoustou vyhlášek a nařízení. Umělci si často stěžují, že jej "nemohou žít". Kurátor a kritik umění Jiří Ptáček k tomu podotýká: "Pro mě je vždycky nejdůležitější uchopovat veřejný prostor, který už ze své definice patří i nám. Znovu si ho přivlastnit. Právě proto, že to je veřejný prostor, jsme velice často obšancováni spoustou vyhlášek a nařízení. Každý máme jinak nastavené hranice vnímání. Litera zákona nestačí k tomu, aby člověk uvažoval, zda se věc děje dobře, nebo špatně. V některých okamžicích má ilegální čin větší smysl než dodržování zákonnosti. Jedná se samozřejmě o konfliktní názor, který bude spousta lidí zpochybňovat, to vím. Ale kdybychom nemohli zpochybňovat literu zákona, neměli bychom tu rok 1989. Takže když Roman Týc udělá něco, co mne vnitřně nezajímá, je přesto jeho ilegální gesto v době, kdy slavíme výročí ilegálního přerodu režimu, v pořádku! Jsem přesvědčen, že slavíme právě to, že jsme byli schopni překročit zákon, který nám za komunismu přikazoval býti poslušnými. Navíc si myslím, že to, co Týc udělal, vlastně svým způsobem ani ilegální není."

Ptáček považuje za nejlepší letošní nepovolenou akci ve veřejném prostoru projekt, dle jeho slov zcela neumělecký: "Koncem května se během muzejní noci v Brně, mezi budovami Moravské galerie a Uměleckoprůmyslového muzea, lidi spontánně rozhodli stavět z několika hromad dlažebních kostek různé obrazce a hrady. Během tří nocí se celého procesu zúčastnily stovky lidí. Represívní složky tomu daly volný průchod. Přitom šlo o nelegální aktivitu, při které vznikla finanční škoda relativně velkého rozsahu - firma, která ulici rekonstruovala, musela zpět kostky roztřídit a vrátit na původní místa. Jednalo se o naprosto bezprostřední projev lidské radosti, že mohou společně tvořit a že mohou sdílený prostor nějakým způsobem uchopit. Jenže následně se město i média snažily akci pošpinit, byly vyčíslovány škody, počítalo se, kolik že bude stát náhrada. Na čemž je vidět, že establishment nechápe, že tohle jsou v některých případech mnohem důležitější akce než organizované instalace ve veřejných prostorech. Mám na mysli různé pomníky často nevalné kvality, zpravidla projekty, jejichž hlavním cílem je doložit sílu moci."

Zimmer Frei – dle Pode Balu první zakázaná akce ve veřejném prostoru po roce 1989

Foto: Pode Bal

ULTRALEVIČÁCKÁ AGITACE A REAKCE NA NI

Téměř zapomenut je dnes už projekt, který vytvořil začátkem 90. let v Německu žijící umělec André Novak na Staroměstském náměstí. Psal lidem na čelo slovo, které si sami vybrali, nafotil je a vyslal do města. "Respondenti" mu pak popisovali, co zažili. Krištof Kintera zase vystavoval nesmyslné spotřebiče ve výlohách obchodů s elektrickým zbožím. Velké pozdvižení vzbudil Jiří David Trnovou korunou nad Rudolfinem, a hlavně srdcem na Pražském hradě. Právě Týceho skupina Ztohoven zakrytím polovičky srdce vytvořila otazník. Nad Hradem se tak místo symbolu lásky a pravdy vznášela otázka. Nad uměním Jiřího Davida? Nad Václavem Havlem? Nad příštím prezidentem? Umění má tu krásnou vlastnost, že si jej můžeme vyložit po svém.

Skupina Pode Bal zpravidla přistupuje k veřejnému prostoru z politických pozic. Například reakce na projekt Zimmer Frei je členy skupiny považována za první akt polistopadové cenzury. V roce 2002, v rámci výstavy politického umění Politik-um, New Engagement na Pražském hradě, chtěli představit projekt Zimmer Frei - sérii fotografií zdevastovaných libereckých domů, které patřily sudetským Němcům a v té době byly ve vlastnictví českého státu. "Po intervenci tehdejšího kancléře prezidenta republiky Iva Mathého byla výstava zrušena," říká Petr Motyčka, jeden ze členů Pode Balu. Někdy se umění tak zpolitizuje, že se dostává nejen za hranice dobrého vkusu, ale až na ultralevičácké pozice. Tam se usídlila jiná výtvarná skupina, Guma Guar. Vloni se při své výstavě v GHMP zastávali soudně zrušeného Komunistického svazu mládeže. Akce vyvolala velkou vlnu nesouhlasu, výstavu dokonce napadli sprejeři. Média následně spekulovala o tom, že autory útoku byli (opět) členové skupiny Ztohoven. Guma Guar mají "zásluhu" na zrušení výtečného projektu Artwall. Na velkoformátových plochách u Vltavy, v patě Letenského kopce, se totiž vloni objevily plakáty nápadně připomínající kampaň za pořádání olympijských her v Praze. Jenže na billboardech nebyli sportovci, nýbrž osoby spojované s hospodářským zločinem: Kožený, Mrázek, Barková, Krejčíř - se sloganem "Všichni jsme v národním týmu". Brzy po instalaci byly plakáty někým zamalovány.

Na dalších místech Prahy se zničehonic objevily slaměné kotouče – autor Epos 257

Foto: Archív

Záplaty – nejvýraznější instalace Jana Kalába, vystupujícího pod jménem 'point'

Foto: Archív Jana Kalába

STŘELBA PAINTBALLOVOU PISTOLÍ NA BILLBOARDY

Dnešní mladá "crime" nebo ilegal artová generace je zpravidla reprezentovaná studenty nebo více či méně čerstvými absolventy prestižních vysokých uměleckých škol. Stačí připomenout několik anonymních instalací z poslední doby. Kola slámy vystavená na několika pražských náměstích, krvavá křížová cesta, ilegálně instalovaná v citylightech v Karlíně nebo další útok na citylighty - asi 500 otazníků v pražském metru. Tomáš Pospiszyl je s Istvánem Lékó spoluautorem knihy Street Art Praha (mimo jiné představuje nejlepší umělce pražské ulice: Pasta, point, Masker, Pash, Lice, Cheetism, Zipper, Genoe, Marie, Crap, Hoek, Epos): "Stav, kdy spousta lidí vzala věci do vlastních rukou, ať již jsou školení, nebo neškolení, je způsoben tím, že město nebo stát, potažmo instituce, které by se o to měly starat, dlouhodobě selhávají. Co kvalitního v poslední době v Praze ve veřejném prostoru vzniklo? Hašlerův pomník na starých zámeckých schodech to rozhodně není! Bylo by dobře, kdyby se podporovaly projekty, které překračují základní rámec. Přitom ve většině zahraničních měst je podpora neoficiálního umění běžná. Pak jsou tady věci, které jsou už ze své podstaty zaměřeny proti establishmentu, proti zaběhlým společenským strukturám. Třeba umělec, který střílel paintballovou pistolí proti billboardům. Víme určitě, zda je to gesto, které útočí proti reklamě? Nebo jde o krásu, kterou to vytváří? Líbí se mi, jak Martin Zet dekoroval psí hovínka. Přímo na ulici je prostě polepoval peříčky, vlaječkami. Vyfotil a šel dál. Rozhodně si nekladl za úkol někoho pobouřit. Nebo Kalábovy záplaty. Vybral si asfaltové chodníky, na kterých jsou různé stopy po výkopech. Jednotlivé kry asfaltu pak pomalovával výraznými barvami. Vznikala tak přirozená mozaika."

Důležitý český streetartista Jan Kaláb je asi nejvíce znám prostorovými 3D graffiti, která v Praze vykukovala na kdejakém odlehlém koutě. Společně s dalšími pěti kolegy před dvěma lety vytvořil čtrnáctimetrový pomník obětem graffiti na místě bývalého tišnovského nádraží u Florence. Proto zní docela překvapivě jeho vyjádření, že končí s pointem - svou writerskou značkou.