Jsem žid antisemita ...

Juraj Herz: Chytilová, Menzel a Němec mě mezi sebe nechtěli, protože nemám FAMU

Režisér JURAJ HERZ (74) má v sobě něco ďábelského. Jako židovský kluk prošel koncentračním táborem. Trauma si ale z války neodnesl. Všechnu tu hrůzu se mu podařilo lapit, zkrotit a osedlat. Zvítězil nad ní a už léta si s ní pohrává ve svých uhrančivých filmech: ve Spalovači mrtvol, Morgianě, Upírovi z Feratu ... V kavárně pod žižkovskou věží jsme si povídali o jeho pohnutém životě i o filmech, na nichž teď pracuje. Právě natáčí Habermannův mlýn a čeká ho premiéra snímku T.M.A. Je to - jak jinak - horor plný hrůzy.

Jedna noha Oscara by měla patřit Herzovi, prohlásil režisér Ján Kadár, když přivezl Cenu akademie za film Obchod na korze

Foto: Standa Krupař

Hrůza prochází mnoha vašimi filmy, jste snad jediný z našich filmařů, kdo se věnuje hororu. Souvisí to nějak se vzpomínkami na válku, na koncentrační tábor?

Moje obliba v děsivých příbězích je ještě starší, mám ji od dětství. Vyrostl jsem v Kežmarku, kde všichni mluvili třemi jazyky. Jako kluk jsem četl pohádky ve slovenštině, v maďarštině, ale i němčině. Takže jsem se dostal k pohádkám bratří Hauffů, které nebyly z němčiny přeloženy. To byly skutečné horory. Usekané ruce, nohy ... Ale vlastně prakticky všechny pohádky mají hororový základ, vezměte si Červenou karkulku. Já jsem natočil dvě pohádky - Panna a netvor a Deváté srdce -, děti z nich s křikem utíkaly, ale na hororových festivalech měly úspěch.

U nás se na horor kouká skrz prsty ...

Trochu právem. Leckteré horory skutečně chtějí jen šokovat. Ale když se podíváte na horory z Japonska, Hongkongu nebo Koreje, jsou to filmy s ohromnou výtvarnou a filmařskou hodnotou. Horory, jež se točily v šedesátých letech, zase měly silná témata, třeba Onibaba od Kaneta Šindóa. Snažím se sledovat, co se dnes v tomto žánru točí, jezdím na festivaly, často bývám v porotách, takže jsem v obraze. Loni jsme například na jednom hororovém festivalu dali cenu španělskému filmu Sirotčinec, ve Španělsku se stal nejnavštěvovanějším filmem všech dob, a navíc se dostal mezi tituly nominované na Evropskou filmovou cenu. V každém žánru jsou filmy výborné i špatné, proč by to mělo být v hororu jinak.

Specifická hrůza je i ve vašem Spalovači mrtvol, který se pravidelně objevuje v anketách mezi nejlepšími českými snímky všech dob. Uvažoval jste o něm na konci šedesátých let jako o hororu?

Ne, tehdy se u nás horor moc nenosil, točil jsem Spalovače jako černou komedii. Lidi ho ale přijímali různě, zažil jsem reakce v různých zemích, někde se lidi smáli od začátku do konce, ale třeba na jihu Itálie byli absolutně zděšeni, protože tam je pohřeb žehem něco nepředstavitelného. Navíc jsem nepředpokládal, že ten film získá po dokončení takovou aktuálnost. Spalovač je o konformistovi, během natáčení přijely do Prahy sovětské tanky a velká část českého národa se pak v konformisty proměnila. Pod vlivem okupace jsem také připsal a natočil jiný konec filmu: hlavní hrdina pan Kopfrkingl se vrací s okupační armádou a široce se usmívá, protože nás jde "spasit". To samozřejmě nemohlo projít a museli jsme to vystřihnout. Ředitel státního filmu z toho byl naprosto zděšený, nejdříve vystřižený materiál schovával v trezoru a pak ho nejspíš nechal zničit, protože ho už nikdy nikdo nenašel.

Spalovače jste natočil s kameramanem Stanislavem Milotou, byli jste dost unikátní dvojice, ani jeden jste nestudovali na FAMU. Tehdy přece točili jen absolventi FAMU a stará režisérská garda ...

'Tohle byla skvělá parta ze Spalovače mrtvol: uprostřed kameraman Standa Milota a jeho asistent, za ním je pomocná režisérka Květa Lehovcová, ta našla Miloše Vogniče, který hrál Miliho (chlapec uprostřed), za mnou sedí tehdejší manželka Františka Vláčila, která dělala skript, a pak klapka,' vzpomíná Juraj Herz (vpředu)

Foto: Karel Ješátko

To je fakt, já začal samostatně točit díky tomu, že se za mě zaručil režisér Ján Kadár. Standa Milota prošel podobně jako já na Barrandově lecčím, já dělal asistenta režie, on kamery, taky svítil, dělal švenkra ... Poznal jsem ho jako člověka, který byl velice pozorný a pečlivě studoval práci jiných kameramanů. Vždycky stál při natáčení někde v koutě a sledoval, jak je scéna nasvícená, jak se dělá kompozice záběru ... Měli jsme velice podobný pohled na film, hodně jsme si rozuměli. Tahle spolupráce ale bohužel nemohla pokračovat, protože Standa se po příchodu Rusů velmi angažoval, točil tanky v ulicích, pak Palachův pohřeb ... Ty záběry vlastně vznikaly na materiál, který jsme měli na Spalovače. Tehdy bylo natáčení přerušeno, protože Rudolf Hrušínský trval na tom, že v létě chce mít dovolenou. Kolem dvacátého srpna už se mělo zase začít točit, ale přijeli Rusové. Dostali jsme zelenou, rychle film dokončit.

Spalovač ale stejně nakonec skončil v trezoru a na spolupráci s Milotou už jste nenavázal.

Oba jsme na tom byli špatně, Standa hůř. Já dostal alespoň nabídku ze Slovenska udělat Sladké hry minulého léta. Když jsem se pak vrátil, tak jsme oba neměli co dělat. Nechali nás alespoň točit reklamy, třeba na látky na pánské obleky, pro pojišťovnu, pak nějaké tapety, dopisní papíry a obaly ... To byl tehdy náš jediný příjem. Mně pak povolili udělat Petrolejové lampy, ale ne se Standou, ten měl absolutní zákaz.

Vždycky mi vrtalo hlavou, proč jste v roce 1968 natočil Spalovače jako černobílý film, tehdy už přece vznikala většina filmů barevných?

Morgiana (1972)

Foto: Pressdata

Já ho chtěl točit na barevný materiál, ale jako nebarevný film - černobílé prostředí, jen krev by byla červená. Jenže na Barrandově byli přesvědčeni, že barevný film by měl být prostě barevný, že je škoda dávat drahou surovinu na něco, kde barva nebude vidět. Další věc byla, že kameraman Standa Milota řekl, že si na barevný film netroufá. Chtěl jsem s ním točit, takže jsme se dohodli na černobílém filmu.

... Juraje Herze na FAMU nepřijali. Už předtím totiž vystudoval uměleckou průmyslovku a také DAMU, takže ho vykázali s tím, že už se za dělnické peníze nastudoval dost. Lásku k filmu v budoucím režisérovi vzbudil jeho otec, kežmarský lékárník, vášnivý fotoamatér a majitel malé kamery, kterou syna stále natáčel, což ve třicátých letech nebylo nijak obvyklé. V Kežmarku bylo jedno kino a Herzovi do něj chodili na každý film, jenž se tam promítal. Desetiletý Juraj pak daroval kamarádovi knihu, do níž se podepsal jako "Juraj Herz, herec a režisér", už tehdy měl jasno, čím chce být. Nakonec šel ale na výtvarnou školu studovat fotografii. Komediantství měl však v krvi, hrával s ochotníky a na střední škole dělal loutkové divadlo. Když odmaturoval, předal soubor Juraji Jakubiskovi, který byl na škole o ročník níž. Přihlásil se v Bratislavě na divadelní fakultu, na herectví ho však nepřijali, prý by se svou vizáží neměl co hrát - na konci padesátých let byly žádané hlavně jánošíkovské typy. Přijali ho ale v Praze na loutkářskou katedru DAMU. Jeho spolužákem byl Jan Švankmajer, oba se narodili ve stejný rok, měsíc i den. Byli spolu na vojně a pak společně dělali představení v divadle Semafor. Juraje Herze to ovšem táhlo k filmu ...

Jak jste bez školy pronikal do filmového řemesla?

Učil jsem se od režisérů Zbyňka Brynycha a Jána Kadára a také od kameramana Bedřicha Baťky. Zbyněk Brynych mi nabídl roli ve filmu a pak i místo asistenta režie. Okamžitě jsem dal v Semaforu výpověď, tehdy to bylo nejoblíbenější divadlo, lidi stáli frontu na lístek celou noc ... Ján Roháč s Milošem Formanem mě přesvědčovali, ať na Barrandov nechodím, že ani oni nikdy točit nebudou, natož já, který nemám FAMU, že nás stará režisérská garda k režírování nepustí. Přesto jsem šel. Měl jsem velké štěstí, asistoval jsem Brynychovi na dvou filmech (Transport z ráje a Neschovávejte se, když prší, pozn. red.), pak jsem udělal dva filmy s Kadárem a Klosem (Obžalovaný a Obchod na korze, pozn. red.) a po čtyřech letech asistování - což byla moje FAMU - jsem mohl natočit první film. Díky Kadárovi, ten šel za ředitelem a řekl, že se za mě zaručuje, že už můžu točit sám.

S Kadárem a Klosem jste natočil i Obchod na korze, který získal Oscara. Kadár pak prohlásil, že minimálně jedna Oscarova noha by měla patřit vám ...

Já byl totiž Kadárova pravá ruka. Klos byl vlastně zbytečný, Kadár ho přibral, protože když ho kdysi vyhodili ze Slovenska, tak mu Klos, jenž tehdy vedl studio ve Zlíně, pomohl. Filmy však režíroval Kadár. Klos byl vždycky slušný pan profesor, Kadár byl vztekloun, ale génius. Mezi nimi to vůbec nefungovalo, vykali si a dost se hádali.

Jak došlo k tomu, že jste se slavnou generací FAMU začal točit hrabalovské adaptace Perliček na dně?

Spalovač mrtvol (1968)

Foto: Karel Ješátko

S tím přišel Jaromil Jireš, dal dohromady mladé režiséry, aby každý natočil jednu Hrabalovu povídku, a mně ten projekt také nabídl. Jaromil a Ivan Passer byli jediní, koho jsem z té party znal, ostatní se bránili, že prý nemám FAMU, tak mezi nimi nemám co dělat. Zvlášť Chytilová, Menzel a Němec byli naštvaní. Evald Schorm byl diplomat, ten nic nenamítal. Všechny filmy točil jako kameraman Jaroslav Kučera, který byl tehdy nejlepší, se mnou ale točit odmítl. Tehdy se dost podepsal na mém mindráku, že nemám FAMU, byl jsem přesvědčen, že se tam režiséři naučí řemeslo. Já se učil za pochodu u Brynycha a Kadára, což se nakonec ukázalo jako ta nejlepší škola. Můj a Passerův film se nakonec do Perliček na dně nevešel, promítal se zvlášť jako předfilm před nějakou pitomou detektivkou, ale nakonec ho vidělo víc lidí než Perličky.

Mezi svými "učiteli" jste zmiňoval také Bedřicha Baťku, výborného kameramana, jenž natočil s Františkem Vláčilem Marketu Lazarovou. S vámi dělal váš první film - Znamení raka -, nedlouho potom zmizel ...

Odešel do Ameriky, ale nijak zvlášť se tam neprosadil. Natočil pár nepříliš dobrých filmů, také učil na univerzitě. Byl to génius, ale nesmírně komplikovaný člověk, bylo strašně těžké s ním vyjít. Historky, které s ním mám, by vydaly na knihu.

Dobře, tak to necháme na jindy, raději mi řekněte, jestli jste do svých filmů - podobně jako někteří vaši kolegové - schválně točil provokativní scény, jež při schvalování nemohly projít, aby ty méně nápadné, ale důležité nakonec mohly zůstat?

Samozřejmě, tenhle systém jsme používali všichni. Říkalo se tomu "bílý pejsek" podle jedné hry Werichova divadla. Tam vystupoval malíř, který do rohu obrazu namaloval bílého pejska. Přišla komise a prohlásila: "Ten obraz jde, ale proč je tam ten bílý pejsek?" A on na to: "Dobře, tak já ho vymažu." No a my jsme ty bílé pejsky dávali do filmu taky. Ještě před tím ale šlo o to, aby scénář prošel schvalovačkou, takže jsme tam samozřejmě všechno nepsali. Oni si pak už tak docela nepamatovali, co ve scénáři schválili a co ne, ale byl to zase boj. Z každého filmu jsem stejně nakonec musel něco vystřihnout. Třeba ve filmu Holky z porcelánu, který jsem dělal z povinnosti natočit snímek o dělnické třídě, abych se mohl vrátit k profesi, má jedna z dívek nemanželské dítě, a já musel vystřihnout větu: "No co, hlavně že je zdravé!" Už samotný fakt, že by dělnice měla nemanželské dítě, soudruhy pobuřoval. On je vůbec naštval celý film, prý jsem udělal z dělnické mládeže prostitutky. Přitom ty skutečné dělnice z porcelánek, to byly často hodně drsné potetované holky. Chodily se dívat na natáčení, kdybych na ně otočil kameru a natočil skutečnou dělnickou mládež, tak mě snad zavřou.

Pracoval jste na filmech o holocaustu Transport z ráje a Obchod na korze, sám jste natočil film Zastihla mě noc, který se odehrává v koncentračním táboře. Vy sám jste jako kluk prošel několika lágry, není to příliš sebetrýznivé, vracet se k válečným traumatům? Spousta lidí o tom, co se dělo v koncentráku, nikdy nepromluví a vzpomínky vytěsní. ..

Holka na zabití (1975)

Foto: Pressdata

Můj vztah ke koncentračním táborům je naprosto chladnokrevný, bez emocí. Byl jsem tam půl roku. Když nás transportovali, tak táta řekl: "Po válce se všichni sejdeme v Kežmarku." Co táta řekl, to platilo a já si nepřipustil, že by to mohlo být jinak. Rozdělili nás, po válce jsem byl doma první, pak se vrátila maminka, po několika měsících otec. Rodiče byli ještě mladí, mí dva bratři se narodili až po válce. Prostě jsem věřil, že se domů vrátím, s tím jsem přežil koncentrák a traumaty jsem netrpěl. Vždycky jsem chtěl natočit film o koncentráku z pohledu desetiletého kluka jako černou komedii. To mi ale nikde neprošlo, nejen u nás, ale ani pak později v Itálii, v Německu, v Americe ... Všichni říkali, že jsem se zbláznil.

Film o koncentráku jste ale nakonec natočil, i když jiný, než jste si představoval: Zastihla mě noc ...

V té době jsem měl zase zákaz. Kvůli Strace v hrsti, která byla nařčena, že je to pornografie ... V časopise Film a doba jsem tehdy narazil na článek, že se chystá film o Jožce Jabůrkové, to mě nezajímalo, ale narazil jsem tam na slovo Ravensbrück ... Šel jsem okamžitě za ředitelem, že to chci točit. Ten mi řekl, že jsem se zbláznil, že to má být drahý a ostře sledovaný film o komunistické poslankyni a že já mám navíc distanc. Tak jsem se ho zeptal, jestli zná ještě nějakého jiného režiséra, jenž prošel Ravensbrückem. Neznal. Nakonec mi to dali. Celý scénář jsem přepsal, Jožka Jabůrková byla sice vlastně docela prima ženská, ve třicátých letech byl kdejaký intelektuál přesvědčeným komunistou, ale o tom jsem to dělat nechtěl. Znal jsem osud Mileny Jesenské, která byla v Ravensbrücku také a měla kolem sebe české ženy a navzájem se podporovaly. Udělal jsem ten film vlastně o ní, i když se hlavní postava jmenuje Jožka Jabůrková. Šlo mi hlavně o to, zachytit atmosféru koncentráku tak, jak jsem ji zažil. Proto jsme také točili přímo v koncentračním táboře Majdanek, exteriéry i interiéry, točili jsme i v bývalé plynové komoře, ve sprchách ... Vrchol absurdity ovšem byl, když jsem dostal příkaz, že se ve filmu nesmí objevit žádný žid. Nebyli tam sice židi, ale taky tam takřka nepadne slovo o komunistech. Navíc se mi tam podařilo dostat jednu věc, jež byla v koncentrácích známá: komunisti chránili své lidi na úkor jiných. Je tam scéna, v níž si esesáci vybírají ženy na pokusy, Jožce se podaří jednu uchránit, ale obětuje jinou.

... Ve filmu Zastihla mě noc je řada scén, které Juraj Herz v koncentračním táboře sám zažil. Především ale ta, kdy jsou lidé nahnáni do sprch. Spousta jich začne panikařit v obavě, že v potrubí není voda, ale plyn. Po chvíli ze sprch skutečně vytryskne voda a panická hrůza začne po nahých tělech stékat spolu s vodou. Tak to zažil, tak to natočil. O pár let později pak na tuhle scénu narazil ve Spielbergově filmu Schindlerův seznam. Byla natočená docela stejně, záběr po záběru. Kontaktoval tedy amerického právníka a poslal mu inkriminované pasáže z obou filmů. „Proč mi posíláte dvakrát totéž?“ divil se právník, poté Herze ujistil, že by právní spor nejspíš vyhrál, musel by do něj ale nejprve investovat řádově statisíce dolarů. Žádný soud se tedy nekonal. A kde mohl Spielberg na Herzův film narazit? V archívu koncentračního tábora Majdanek, kde se mu chtěli pochlubit snímkem, který se natáčel přímo tam...

Za film Zastihla mě noc vám dali státní cenu ...

T.M.A. (2009)

Foto: Pressdata

No jo, plácali mě po zádech, prý jestli nechci točit film o Karlu IV. Ale já už byl rozhodnut, že odjedu do Německa, a nic už mě tu neudrželo. Ještě jsem tady natočil pětidílný televizní seriál Gagman, kde hrála moje žena Terezka, sbalil jsem kufry a odjel. Během devíti dnů jsem měl německé občanství, prakticky hned jsem začal točit. A točil jsem s výjimkou jednoho roku neustále. Dostal jsem jednu televizní a dvě filmové bavorské ceny, k těm se dává navíc padesát tisíc marek, takže ze mě němečtí režiséři neměli velkou radost ... Projel jsem celý svět, točil jsem v Americe, s Francouzi ... Po revoluci jsem se pak snažil zahraniční produkce vozit do Prahy, abych mohl točit s lidmi, které znám, s nimiž rád pracuju a kteří jsou nejlepší.

Co bylo těžší, snášet tlak cenzury za normalizace, nebo později komerční tlak?

Po Spalovači jsem měl připraveno pět filmů, chtěl jsem dělat další adaptace Fuksových knih - Myši Natálie Mooshabrové, Příběh kriminálního rady ... S Milošem Macourkem jsme napsali Nadsamce podle Alfreda Jarryho ... Nic z toho mi nepovolili. Ale fakt je, že u filmů, jež mi dovolili točit, jsem vůbec nemusel řešit, kolik stojí. Bylo těžké projekt prosadit, ale když už se to povedlo, tak byly finanční podmínky vlastně velkorysé - nemluvím o svém platu, ten jsem měl na Barrandově z režisérů nejnižší, ale na film peníze byly. Teď když chcete prosadit film, tak zase dlouho a složitě řešíte, jestli je vaše látka dostatečně atraktivní, jestli se na ni seženou peníze, jestli pak budou chodit lidi. Někdy mám pocit, že sehnat dnes peníze na film je těžší, než bylo tehdy film prosadit.

V sedmdesátých letech jste pro film objevil Dagmar Veškrnovou, hrála v Holkách z porcelánu, pak v Holce na zabití, celkem v šesti filmech. Čím vás okouzlila?

Ona hrála z břicha, to je to nejlepší, co může herec dělat. Když začne moc používat mozek, když začne diskutovat, tak je zle. Diskusí obvykle chtějí herci odvést pozornost od své bezradnosti. Třeba Rudolf Hrušínský nikdy nediskutoval, nechtěl ani zkoušet, řekli jsme si základní technické věci a jeli jsme naostro. Těmhle hercům stačilo říct, co je to za roli, oč v ní jde, a oni už pak jeli sami. Taková byla i Dáša. Ona je navíc typ, jenž je z podstaty komediální, ale může být výborný také v dramatické roli. Stejně jsem obsazoval i Ivu Janžurovou, to je taky kominda, která skvěle umí dramatické polohy. Zajímavé je, že opačně to příliš nefunguje, charakterní herec je jen málokdy také dobrý komik.

Vy jste pracoval ještě se starou hereckou gardou, Zdeňkem Štěpánkem, Rudolfem Hrušínským, Danou Medřickou, Jiřinou Šejbalovou ... Nějak se mi nechce věřit, že bychom za dvacet let vzpomínali na současné herce se stejným obdivem.

'Vždycky jsem chtěl natočit film o koncentráku z pohledu desetiletého kluka jako černou komedii,' říká Juraj Herz

Foto: Standa Krupař

Herec především musí mít co hrát. Musí mít příležitosti. Všichni tihle herci hráli třeba u Alfreda Radoka, jenž je dokázal fantasticky využít. Byli to v jádru komedianti, kteří byli zvyklí denně hrát, šli z role do role ... Měli na čem vyrůst. Třeba takový Zdeněk Štěpánek nastudoval všechny velké shakespearovské role, na to už musí být velká herecká osobnost. Nejsem si jist, jestli tuhle osobnost nacházím i u hereckých generací, jež by je měly následovat. ... Zvoní telefon, Juraji Herzovi volá jeho žena Tereza. Kdysi lidé žasli, že si vzal režisér o dvacet šest let mladší herečku a tanečnici, dnes bulvár zaměstnávají zprávy o jejich rozchodu. "Nemůžou pochopit, že když někdo s někým žije třiadvacet let čtyřiadvacet hodin denně, tak si pak může najít jiného partnera, ale mít se stále rádi. Nemáme v úmyslu se rozvádět, stále spolu pracujeme, máme společné konto, jen už spolu nežijeme. Tereza mé svého přítele, já své přítelkyně … Když někoho milujete, tak pro něj chcete to nejlepší, a když je tím nejlepším volnost, tak mu ji poskytnete. Tohle je oboustranné."

Pocházíte ze židovské rodiny, jste ale pokřtěný ... Jaký je váš vztah k víře, k bohu?

Už můj otec byl vychovaný jako ateista, doma jsme měli vánoční stromek tak jako všichni. Navíc jsme byli skutečně pokřtění. Po válce jsem pak dokonce chodil na náboženství a byl jsem biřmován ... Ale vztah k víře jsem ztratil. Už léta jsem hluboce věřící, praktikující a militantní ateista. U postele mám ovšem bibli a na rozdíl od mnoha věřících si v ní opravdu čtu, takže vím, co tam je a jak strašné to je. Starozákonní bůh, to je bůh pomsty, nabádal k vraždám, vytopil lidstvo, nechal umírat děti, ženy ... Stejného boha mají i křesťané. Takže abych to shrnul: jsem antisemita, antikatolík, antiprotestant a antibuddhista ... Můj vztah k bohu je prostě velice vyhraněný.

Narodil jste se na Slovensku, podstatnou část života jste strávil v Praze, žil jste v Německu ... Kým se cítíte být?

Tady mám německé občanství, tady české. (Juraj Herz mi ukazuje německý pas a český občanský průkaz.) Jak říkal Voskovec, kam si člověk pověsí klobouk, tam je doma. Ale opravdu nejlépe se cítím v Praze. Mám moc rád Žižkov, miluju pražské restaurace ... Praha mi venku chyběla.

A po Slovensku se vám nestýskalo?

Víte, za války jsem se s rodiči schovával před slovenskými Hlinkovými gardisty u německé rodiny, v čistě německé vesnici. Když jsme se pak po válce vrátili, tak byli všichni odsunutí. Ti lidé si to rozhodně nezasloužili. Teď nemluvím o Benešových dekretech, ale o tom, co se dělo bezprostředně po válce. Tehdy se sprostě vraždilo - protože německé rodiny měly majetek a také věděly, kteří Češi udávali. A o tom bude film Habermannův mlýn, jejž teď natáčím.

Režisér, scenárista a herec JURAJ HERZ se narodil 4. září 1934 v Kežmarku. Ke konci války byl spolu s rodiči deportován do koncentračního tábora. Po válce studoval na bratislavské střední uměleckoprůmyslové škole fotografii a později na loutkářské fakultě DAMU. U filmu se nejprve prosadil jako herec, poté začal dělat asistenta režie. Samostatně debutoval roku 1965 středometrážním snímkem Sběrné surovosti podle povídky Bohumila Hrabala. Prosadil se jako talentovaný, originální tvůrce otevřený mnoha žánrům. Na kontě má na tři desítky filmů: Spalovač mrtvol, Petrolejové lampy, Morgiana, Holky z porcelánu, Holka na zabití ... Ve více než dvaceti filmech vytvořil leckdy nevelké, ale nepřehlédnutelné role. Roku 1987 odešel do Německa, točil nejen v SRN, ale i ve Francii, v Rakousku, USA. Nyní ž? e v Praze. Na letošním Mezinárodním filmovém festivalu v Karlových Varech bude mít premiéru jeho nový snímek T. M. A., na dalším filmu s názvem Habermannův mlýn právě pracuje.

Uložit a sdílet článek

facebook Google Linkuj.cz yahoo! Jagg.cz vybrali.sme