NECHTĚL BYCH BÝT PARIS HILTONOVÁ ...

NOTEBOOK MILOŠE ČERMÁKA

... a už vůbec ne Britney Spearsová. Představa, že si ani nemůžu vyholit hlavu nebo nasednout do taxíku bez spoďárů, aniž by mě u toho někdo nevyfotografoval, je děsivá.

Chtěl bych být nějakou přiměřenou celebritou, již poznají v jejím oblíbeném baru a jíž policista na dálnici odpustí překročení povolené rychlosti, protože je její fanoušek, ale zároveň nemá strach, že to celé filmuje z nedalekého křoví štáb TV Nova. Chtěl bych být zkrátka celebritou, která se těší ze všech myslitelných výhod své známosti, ale nepřináší jí to žádné nevýhody. Jak jistě tušíte, žádné takové celebrity neexistují.

A ani mikrocelebrity. Tenhle termín jsem poprvé četl ve sloupku novináře Cliva Thompsona v časopisu Wired, on si ho zase vypůjčil od Theresy Senftové, profesorky mediálních studií. Ta si všímá změn, jež ve vztazích lidí nastanou, když někdo část své existence "přenese" na Internet. A je jedno, jestli si založí blog, videokanál na YouTube, nebo profil na serveru Facebook. Najednou část svého okolí začne vnímat jako "publikum", pro něž více či méně uměle vytváří nějakou svou image. Proto ten termín "celebrita", vždyť přesně to dělají slavní lidé. V principu není důležité, jestli jsou jejich publikem globální stamilióny lidí, anebo desítky pravidelných návštěvníků té či oné stránky. A tím jsme u "mikrocelebrity".

Když je někdo popstar, nemůže si dovolit plivat na ulici a už vůbec ne chodit na striptýz do nočního klubu. Co kdyby se to druhý den objevilo v bulvárních novinách? A podobně autor blogu věnovaného ekologii nemůže riskovat, že ho někdo mobilem vyfotografuje, jak cpe na sídlišti do popelnice igelitku s netříděným odpadem.

Senftová tvrdí, že se tyto mikrocelebrity chovají tak, jako by část jejich mysli fungovala jako PR oddělení. Čtou pozorně komentáře na svých blozích, s pomocí Googlu o sobě hledají zmínky na jiných blozích a kontrolují informace o akcích, jichž se zúčastnili. Je třeba zjistit, s kým jsou na fotografiích a jak vypadají. Když vznikne nějaký problém, snaží se ho vyřešit: vyjednávají s autory stránek o stažení té či oné fotografie, píší na blog svá stanoviska. I to firmy znají: říká se tomu "krizová komunikace". To je paradox éry mikrocelebrit: "Velké firmy se snaží ,polidšťovat', zatímco lidé se začínají chovat jako firmy," píše Senftová.

Má pravdu! Co si pravidelně vedu blog, pozoruji na sobě něco podobného. Když třeba jedu na pár dní do ciziny a vím, že nebudu mít čas blogovat, předem to svým pár desítkám čtenářů oznamuji. Upozorňuji je, když se objevím v televizi nebo když o mně někdo něco napíše. A reaguji i na připomínky od publika. Den po prezidentské volbě mně například jeden čtenář mírně rozladěně napsal, že na blogu marně hledá můj komentář. Málem jsem se posadil a začal ho psát! Až po třech větách mi došlo, že je to pitomost a že chci jet na hory si zalyžovat.

A stala se mi ještě jedna věc, která mě vykolejila. Před dvěma týdny jsem se byl projet na kole. Cyklostezka z centra Prahy na Zbraslav vede zčásti po chodníku a pod Vyšehradem se v tunelu v krátkém úseku velmi zúží. Většinou se snažím chovat ohleduplně a jedu krokem. Tentokrát jsem v tunelu narazil na skupinku chodců, jež se téměř zastavila a chodník ucpala. Nepamatuji se, že bych udělal něco nepatřičného. Přesto mi druhý den přišel mírně popuzený mail: "Z obou stran jsou značky: 'Cyklisto, sesedni', tak nebuďte příště překvapený, že Vám sem tam překážejí chodci!"

Utvrdilo mě to v nezvratném faktu: jsem mikrocelebrita! A začínám se podle toho chovat. Třeba hned o dva dny později, když se přede mě do pruhu začal bezohledně cpát nějaký řidič. Už už jsem stahoval okénko, že na něj jako zařičím: "Jdi se vycpat, kreténe!", jak se to v Praze v podobných situacích obvykle dělá. Ale včas zasáhlo PR oddělení v mém mozku. Co když je to čtenář mého blogu? Okénko jsem vytáhl, usmál se a pokynul řidiči, že může jet.

Kretén.

CERMAK@EXTRA.CZ

Uložit a sdílet článek

facebook Google Linkuj.cz yahoo! Jagg.cz vybrali.sme