Megality. Slovo okamžitě navozující spojení s dávnou minulostí. Rozměrné kameny, zhusta starší než pět tisíc let, jsou rozeseté v nejrůznějších uskupeních po podstatné části Evropy a už tisíciletí zádumčivě strmící k nebi. MEGALITY (je to složenina řeckého původu, kde mega znamená "velký" a "lithos" zase kámen) dotvářejí krajinu, umocňují její náboj a působí tak přirozeně a současně velkoryse, že se jejich anonymním autorům, kteří měli k ruce jen primitivní prostředky, jenom marně snaží vyrovnat moderní umělci landartisté nebo krajinní architekti.
Foto: JAN POHRIBNÝ
Nikdo nezná jejich pravé určení, matematicky nemůžeme přijít na systém, podle něhož byly pokládány, ale jako vše, co má navždy zůstat tajemstvím, člověka o to více fascinují. Kultovní místa? Observatoře? Pohřebiště? Opevnění? Ozdoby? Nebo prostě jen obydlí? Možná vše dohromady a možná jen něco nebo také nic z toho. Otazníky zůstávají. Platí to, co řekl před sto šedesáti lety reverend Grover: "Ani nevím, zda mám víc obdivovat vznešenost a metodičnost těchto monumentů, nebo prapodivnost jejich osudu, jenž je tu ponechal bez jediného záznamu v kronice či legendě, jež by vysvětlovala jejich původní stavbu a využití."
Pro českého fotografa Jana Pohribného (46) se staly osudovým tématem. Cestuje za nimi už sedmnáct let a dá se pochybovat, že by jich někdo viděl a vyfotografoval tolik jako on. Od Sardinie a Korsiky až po nejsevernější kout Norska, to je jeho území, na němž se roky pohybuje. Nyní se Pohribného poutě po dvou desítkách zemí zúročily v knize Magické kameny.
Došlo k neobvyklému jevu, totiž "trojitému souběhu". Publikaci vydalo v anglické verzi prestižní britské nakladatelství Merrell Publishers. České koedice se ujalo nakladatelství Slovart a francouzské nakladatelství Toucan. Něco takového se českým autorům nestává právě často, ale jenom to stvrzuje výjimečnost tohoto projektu. Ve Velké Británii jsou megalitickými objekty posedlí, vychází tam spousta takto zaměřených, často velmi výpravných knížek, ale zřejmě ještě nikomu se nepodařilo postihnout danou problematiku mapující takřka celou Evropu.
Foto: JAN POHRIBNÝ
Foto: JAN POHRIBNÝ
Řada míst, zejména v Čechách, Polsku a na severu Evropy, nebyla dosud v tomto celoevropském kontextu publikována. Kniha zahrnuje takřka všechny typy megalitických staveb: od samostatných vztyčených kamenů (menhirů) nebo jejich sestav v řadách a kruzích (cromlechy) přes kamenné hrobky (dolmeny), mohyly až po skalní kresby nebo severské labyrinty, které jsou sice z "nedávné doby", ze šestnáctého až osmnáctého století, nicméně byly vytvořeny (nejspíš) z obdobných kultovních důvodů.
Vzpomenete si na okamžik, kdy jste se poprvé začal o tuto tematiku zajímat?
Už během studií na FAMU jsem se zaobíral netradiční interpretací krajiny a tvůrčím způsobem do ní zasahoval pomocí barev, světla, instalací. Vše vlastně vycházelo z land-artu - z umění, kdy umělec pracuje s krajinou, přírodními materiály -, který mne postupně dovedl k prastarým kulturám, zejména k megalitickému umění. Tehdy vytvářeli naši předci skutečně monumentální land-art, který měl pro ně mnohem posvátnější význam než soudobé umění, a ani tomu tak asi neříkali ... První "megality" jsem si od roku 1988 vlastně stavěl sám v malém měřítku, abych byl schopen s kameny manipulovat. Teprve po sametové revoluci jsem se jel za skutečnými megality podívat do Bretaně. Byl jsem jejich mytickým tvaroslovím, ale zejména kongeniálním umístěním do krajiny tak fascinován, že jsem vedle uměleckých interpretací těchto posvátných míst a jejich skrytých energií začal také dokumentovat skutečný stav.
Kdy jste začal přemýšlet o knize?
To už je docela dávno ... Pocit, že bych měl dost fotografií na knížku, jsem začal mít asi v polovině devadesátých let. Připravil jsem maketu a s ní obcházel česká nakladatelství. Pokaždé to mělo stejný průběh. Knížka se líbila, ale vždycky to skončilo na penězích a na tom, že by to chtělo, abych sehnal sponzory. Jenže to já neumím. Chvílemi jsem chtěl rezignovat a myslel si, že knížka navždy zůstane v šuplíku. Když to ale zpětně vidím, ono to odmítání bylo vlastně k něčemu dobré, protože jsem mohl na knížce pořád pracovat a doplňovat ji. Třeba vloni jsem byl rok ve Finsku a narazil jsem tam na kamenné labyrinty, které jsou sice většinou až ze středověku, ale mají strukturu posvátných míst, labyrintů, které již nacházíme na skalních rytinách doby kamenné nebo jako součást mínójské kultury na Krétě, takže do mé knihy právem patří.
Jak se vám povedlo nakonec nakladatele přesvědčit - a navíc velmi renomované Merrell Publishers?
Každé léto učím v Praze studenty z Western Michigan University v Kalamazoo, kdy vedu několikatýdenní fotografický kurs. Seznámil jsem se díky tomu s Anne W. Tuckerovou, kurátorkou sbírky fotografie v Muzeu výtvarného umění v Houstonu. Je to jedna z nejuznávanějších kurátorek v USA, ale také velká znalkyně československé fotografie. Když byla mladá, jedna z prvních výstav, kterou uspořádala, byla výstava Josefa Sudka. Ukázal jsem jí maketu knížky, jí se líbila a prý že ví o jednom nakladatelství, jež by o takový projekt mohlo mít zájem. A dala mi kontakt na Merrell Publishers do Londýna.
Foto: JAN POHRIBNÝ
Foto: JAN POHRIBNÝ
Poslal jsem jim maketu a odpověděli mi, že dobrý, ale na ně je to příliš ... manipulované. Dokumentární snímky kamenů jsem totiž konfrontoval s mými uměleckými interpretacemi, vizemi těchto míst, kterými se prezentuji v galeriích a podobně. Říkal jsem, že se na to vykašlu, ale po nějaké chvíli mi došlo, že na té připomínce něco je, protože jsem měl vlastně dvě knížky v jedné. Umění a dokument. Udělal jsem novou verzi kamenů, jak jsem je mapoval - čisté krajinářské fotky. Komické bylo, že jsem předloni začal jednat ještě s jedním nakladatelstvím ve Finsku, protože jsem nafotografoval také dost míst z Finska, labyrinty, mohyly nebo čtyři tisíce let staré pigmentové skalní kresby. V den, kdy jsem se byl domluvit se šéfredaktorkou toho finského nakladatelství a měli jsme si plácnout, přišel e-mail z Londýna, kterým mi oznamovali, že novou verzi berou ...
Co vás na megalitech přitahuje?
Zprvu jsem vnímal jen jejich estetiku, jako krásné objekty v krajině, jako čistou formu udělanou lidskou rukou. Pak jsem začal přemýšlet o tom, proč to tak působí, jak je možné, že je to tak dokonale včleněné do krajiny. Něco takového přece nemohlo vzniknout jen z nějakých estetických příčin. Začal jsem to studovat, číst knížky, a když jsem se kolem toho pohyboval, začal jsem kameny vnímat jinak a uvědomoval si, že v daném místě musí být nějaká energie, nějaká vyšší citlivost. Dělali to velmi promyšleně, i když šlo možná spíše o podprahové myšlení, o intuici. Do prostoru to zapadá pokaždé kongeniálně - jako když někde rostou stromy, tak je to samozřejmé.
Vnímáte u těchto kamenů něco, co by se dalo nazvat energií?
Nedalo mi to. Začal jsem se kamenů dotýkat, osahával jsem je, zkoušel chytat jejich energii. Něco vyzařují, o tom jsem přesvědčen. Nejsem nějaký supercitlivec, ale míval jsem i silně negativní zážitky, kdy se mi udělalo hodně zle, jako v kopcích ve Walesu, kde jsem si myslel, že dolů do údolí už nikdy nesejdu. Byl jsem totálně vyčerpaný. Vlezl jsem do kamenného kruhu, kde jsem začal dělat svoji interpretaci místa, ale byla to chyba, neměl jsem tam vůbec vstupovat. Bušilo mi srdce, jako by mi chtělo vyskočit z těla. Vylekalo mě to. Ještě se mi to stalo párkrát, ale už jsem se z toho poučil, a než chci cokoliv udělat, žádám místo, aby mě pustilo k sobě.
Foto: JAN POHRIBNÝ
Foto: JAN POHRIBNÝ
Funguje to?
Vzhledem k tomu, že už se mi nic podobného nestalo, tak asi ano. Každopádně na tato místa pokaždé vstupuju s nejhlubší pokorou. Když dělali výzkum senzibilové u největšího českého menhiru u Klobuk, tak se shodli na tom, že měli pocit, jako by si kámen chtěl přizpůsobit sobě rytmus jejich srdce. Někteří tam nemohli vydržet. Určitá relace mezi člověkem a kamenem, zvláště když se tam zdržuje někdo déle, určitě vznikne, ale ne všechna místa jsou taková. Podle mého to souvisí s geomagnetickými proudy v zemi, tektonickými zlomy a dále s prameny, které pod takovými místy bývají: jenom pod Stonehenge jsou zmapovány tři. Věřím i v možnost, že je člověk vztyčoval tam, kde bylo potřeba matce Zemi pomoci. Líbí se mi teorie Louise Carpentiera, podle něhož to byly obří kamenné akupunkturické jehly určené Zemi, které měly přerušit určité negativní energie.
Kde se vyskytují nejvíce?
Hlavní pás megalitů se táhne podél atlantického pobřeží od Portugalska přes Španělsko, Francii, britské ostrovy až do Skandinávie, kde končí na jihu Švédska. Dál to nepokračuje, objevují se jen kresby, labyrinty, ale ty jsou pozdější. Ve vnitřní Evropě je výskyt megalitů už daleko řidší. Relativně dost se jich objevuje ještě v Německu, při severním pobřeží a také u hranic s Nizozemskem. Směrem k nám jejich výskyt řídne, nějaké jsou u Lipska, u Halle. V Česku je jich málo - v Klobukách, Kamenném Mostě, Drahomyšli -, a některé jsou navíc sporné, jako kupříkladu kameny u Kounova, které jsou podle někoho jen meze na polích. Ale já jsem je do knihy zařadil, ve výběru jsem měl volnost. Některé kameny - kupříkladu na Sedlčansku - jako menhiry vypadají, ale vznikly asi přirozeně, protože je sem dotlačil skandinávský ledovec v poslední fázi doby ledové jako takzvané bludné balvany. Těsně na hranicích Chomutova, v Droužkovicích, byly dva menhiry, které jsou v úvodu knihy, jež ovšem nedávno zmizely. Už neexistují. Někdo je ukradl. I takový je osud kouzelných kamenů. Ale když se vykoření z původního místa, svoje kouzlo ztratí ...
Které z navštívených míst vás nejvíc oslovilo?
Velice mám rád Bretaň, asi i proto, že je to jedno z prvních míst, kde jsem se s megality setkal. Jsou tam největší kameny ze všech, v Locmariaqueru stával dvacetimetrový menhir, který je sice rozlámaný, ale pořád je to monument, před nímž člověku docházejí slova. Fotografoval jsem tam letos zjara stojící desetimetrový menhir a to je stále něco neuvěřitelného. Bretaň je mi hodně blízká, snad také proto, že její zvlněná krajina mi trochu připomíná naši zem. Možná proto si ji oblíbil i Jan Zrzavý. Má ovšem i svou drsnou krásu - skalnatá pobřeží a Atlantik, který do nich buší nezměrnou silou. Kdysi jsem si říkal, že je to jedna z mála zemí, kam bych byl schopen emigrovat. Lidi jsou tam sice trochu víc uzavření, než jsme zvyklí, ale připadá mi, že jsou právě takoví jako jejich krajina. A původem tak trochu Keltové stejně jako my ...
Foto: JAN POHRIBNÝ
Foto: JAN POHRIBNÝ
Počasí je na vašich fotografiích hodně sychravé, až nevlídné. Těžké mraky, někdy mlha ... Byl to tvůrčí záměr?
Počasí se nedá ovlivnit, ale já mám nejraději právě dramatické počasí, jež k syrovosti kamenů patří. Navíc třeba na britských ostrovech se jen málokdy vyčasí a nemusel bych se toho dočkat. Klobucký menhir, který je největší v Česku, jsem vyfotografoval v zimě, protože mi pohledy z tohoto ročního období chyběly. Pokud to je možné, mezi menhiry často spávám a někdy je fotím v noci. Je to součást pochopení toho místa. Cítím se tam bezpečně, na Korsice jsem spal u kamenů s celou rodinou, ale bylo to mimo turistickou sezónu, protože v létě nefotím rád - slunce je vysoko a světlo většinu dne placaté.
Když jsem byl na Korsice, kde je několik megalitických center, tak jsem měl problém je najít, byla ukrytá, až schovaná v krajině. Jak snadno nebo složitě je nacházíte vy?
Tyhle lokality nebývají na ráně. Musí se k nim dojít. Smyslem toho, co dělám, je cesta k tomu objektu hledání stejně jako jeho objevování a někdy i nenacházení. Některé kameny jsem vůbec nenašel, protože jsem měl špatné mapy, ale stejně to putování bylo zajímavé, i když z toho nakonec nic nevzešlo. Cesta k nejsevernějšímu labyrintu v Norsku mi mohla být osudnou, protože jsem špatně odhadl, jak dlouho mi bude trvat, navíc v husté mlze, která padla, mi mapa příliš neposloužila. Šel jsem deset hodin, ale nakonec jsem labyrint na pobřeží fj ordu u Barentsova moře objevil. Po dalších sedmi hodinách cesty přes hory nazpět jsem byl totálně vyčerpaný, hladový, dehydrovaný, a kdybych neobjevil srub pastevců sobů, kam jsem se doslova vloupal, abych se měl kde zahřát a vyspat, asi by to se mnou nedopadlo dobře ... To, k čemu se ale člověk nedostane snadno, má pak pro něj mnohem větší hodnotu. Něco podobného se mi vlastně přihodilo i s touhle knihou.
Foto: JAN POHRIBNÝ
JAN POHRIBNÝ se narodil 8. února 1961 v Praze. Studoval na střední průmyslové škole grafické (1976 až 1980) a na filmové a televizní fakultě Akademie múzických umění, katedra umělecké fotografie (1981 až 1986). V letech 1985 a 1986 byl na stud? ním pobytu na Taldeteollinem korkeakoulu (Uměleckoprůmyslové škole) v Helsinkách. Je pedagogem Institutu tvůrčí fotografie Slezské univerzity v Ostravě. Samostatně vystavuje od roku 1986, dosud uspořádal více než čtyři desítky výstav po celém světě; zatím poslední probíhá v Českém centru ve Stockholmu pod názvem Jinosvětská. Jeho tvorba je zastoupena například ve sbírkách pražského Uměleckoprůmyslového muzea, Moravské galerie Brno, Severočeského muzea v Liberci, Musea of Fine Art v Houstonu, Evropského domu fotografie v Paříži nebo v Musée de l´Elysée v Lausanne.
Úvod ke knize Magické kameny napsal JULIAN RICHARDS, anglický archeolog a spisovatel, uznávaný expert na Stonehenge, zřejmě nejznámější evropský megalitický komplex. Richards, který se narodil v roce 1951 v Nottinghamu, je nejenom vědec, ale zároveň znamenitý popularizátor, spolupracující s britskými rozhlasovými a televizními stanicemi. Složité věci umí podávat s málo vídaným zaujetím, šarmem a přehledem. Mimo řadu publikací je autorem a také moderátorem historického seriálu Blood of Vikings neboli Krev Vikingů, který můžete sledovat na programu Viasat History.
Paní Petra jede
(Reflex.cz, 2. 2. 2010)Nejdražší cyklostezka světa
(Top téma, 1. 2. 2010)Bez sexu v Praze
(Reflex.cz, 4. 2. 2010)Chci Klausovu vakcínu!
(Reflex.cz - JXD, 3. 2. 2010)Falešné eso ODS
(Reflex.cz, 3. 2. 2010)
Smutek Adiny Mandlové
(Tištěný Reflex, 28. 1. 2010)TV přepínání
(Tištěný Reflex, 28. 1. 2010)Držte zobák!
(Tištěný Reflex, 28. 1. 2010)Cestou necestou
(Tištěný Reflex, 28. 1. 2010)Jedna nahoře druhá dole
(Tištěný Reflex, 28. 1. 2010)
Jak myslíme?
(Reflex.cz, 2. 2. 2010)Bez sexu v Praze
(Reflex.cz, 4. 2. 2010)Chci Klausovu vakcínu!
(Reflex.cz - JXD, 3. 2. 2010)Tady to padá a zase stoupá
(Reflex.cz - Kolem cesty, 29. 1. 2010)Jídlo s lidskou tváří
(Reflex.cz, 29. 1. 2010)
Reflex.cz © copyright 2005 Ringier ČR, a.s.. Publikování nebo jakékoliv jiné formy dalšího šíření obsahu serveru Reflex.cz jsou bez písemného souhlasu Ringier ČR, a.s., zakázány.
