Kolik váží pan profesor

Byla to nejspíš náhoda, že Goreova kniha Nepříjemná pravda a Klausova Modrá, nikoli zelená planeta vyšly jen den po sobě. Když je položíte na kuchyňskou váhu, má Klausova knížka 254 gramů a Goreova 930 gramů. Je to vůči Klausovi trochu nespravedlivé, Al Gore tam má spoustu obrázků a písmenek možná i méně, ale jako metaforické pojmenování závažnosti argumentů a odvedené práce obou autorů ten „kuchyňský test“ docela sedí.

Středeční dopoledne, kavárna Slavia, v pozadí se chystá raut, u stolků posedává prezidentova suita. I já jsem si vzal sako a konzervativně modrou kravatu. Úvodní vzájemné děkování a plesání nad knihou máme za sebou, na řadě jsou novinářské otázky. Pan prezident se právě rozčiluje nad věrolomností environmentalistů, již ilustruje na takzvaném hokejkovém grafu, který zobrazuje nárůst teplot za poslední tisíciletí. O to, zda odpovídá realitě, se vede dlouholetý spor.

„Ten graf byl zásadním způsobem zpochybněn. … Došlo to tak daleko, že zatímco to byl dominantní graf oné třetí zprávy panelu IPCC, v té čtvrté zprávě, v těchto měsících publikované, tento graf potichu zmizel. Potichu. Ne že by všichni řekli: omlouváme se celému světu, jak jsme vás manipulovali, jak jsme se vám snažili nabulíkovat něco totálně nepravdivého. Ani slovo, pouze ten graf zmizel.“

Pan prezident se nad bezprecedentní nemorálností environmentalistů převlečených za klimatology rozčiloval ještě chvíli. Pak přišla řada na další otázku.

Jan Rovenský, jinak vedoucí klimatické kampaně Greenpeace, zde maskovaný jako novinář Magazínu Greenpeace, taktéž v saku: „Odkud tu informaci, že ve čtvrté hodnotící zprávě IPCC ten hokejkový graf není, máte? Já tady shodou okolností tu kompletní zprávu mám, a pokud jste ji četl, tak ten graf se tam nachází. Je na stranách 467, 468 a 477. Jestli chcete, můžu vám ji ukázat.“

No, zrovna jsem v tu chvíli Václavu Klausovi nezáviděl.

POCHVALA PRO PREZIDENTA

Na to je pan prezident dostatečně zkušený politik, aby onen trapný lapsus dokázal elegantně zamaskovat.

Nejdříve řekl, že když on zprávu viděl, graf tam nebyl, že konečná verze vlastně ještě neexistuje a graf, který tam je, vlastně není ten hokejkový (dlouho žádné změny teplot, pak rychlý nárůst v posledních desetiletích), protože se zásadně proměnil. Slušný výkon v tak nepříjemné situaci.

Jenže v tom je zrádnost knih.

Zatímco s vyřčenými slovy se dá žonglovat, jednou vytištěné se měnit nedá. A v knize Modrá, nikoli zelená planeta na straně 102 čteme: „Z nové klimatické zprávy OSN pro rok 2007 byl původní ,hokejkový graf´ potichu vyzmizíkován a všichni se tváří, jako by nikdy neexistoval,“ cituje Klaus z novinového článku fyzika Luboše Motla. O tom, že tam je, byť třeba v pozměněné podobě, ani slovo. Ve skutečnosti se o jeho zařazení panel dlouho dohadoval, oponenti předem ohlašovali, že tam nebude, a pak už dostatečně nahlas nedodali, že nakonec zařazen byl. Pan prezident zaznamenal jen tu první fázi debaty. Podobných případů nepečlivého zacházení s daty a argumenty a vybírání jen vhodných citací tu najdeme více.

Přes tyhle výhrady si ale Václav Klaus za svou knížku o 164 stranách zaslouží pochvalu. Není totiž u nás zvykem, aby špičkový politik sepsal svůj názor na nějaký problém a riskoval tak veřejnou kritiku. Kniha je kompletní dílo, víme, z čeho autor čerpal a jaká je hloubka jeho uvažování o problému. Takže máme k dispozici věrný prezidentův mentální portrét. V tomhle smyslu je to zajímavé čtení.

KLAUS SILNÝ V KRAMFLECÍCH

Kniha má sedm kapitol, od úvodního obecného spílání environmentalistům přes čtyři víceméně ekonomické kapitoly po shrnutí debaty o globálním oteplování a závěrečnou praktickovýchovnou kapitolku Co dělat.

O tom, že v klimatologické debatě je Klaus přinejlepším informovaný laik (to není urážka, ale jeho vlastní výrok), už byla řeč. Ale i jeho úvodní kapitola upozorňující na nebezpečí nové, „zelené“ totality působí spíš komicky. Když například mluví o významném antienvironmentalistovi Martinu Římanovi nebo cituje ekonoma Karla Kříže (Kdo je zodpovědný za zmizení ledovců ze Šumavy a Krkonoš? Lid popelnicových polí?), nemáte zrovna pocit, že se účastníte inspirativní debaty.

To se ale změní, když čtete další, ekonomické kapitoly. Tam je znát, že je Klaus mnohem jistější, opravdu ví, o čem mluví, a cituje relevantní zdroje. V těchto pasážích je ta knížka zajímavá a dá se považovat za kvalifikovanou polemiku.

Věcná je připomínka, že je dobré například u Kjótského protokolu zvažovat, jestli náklady na omezení emisí odpovídají možným ziskům. Ekonomická Sternova zpráva, zpracovaná pro britského premiéra Tonyho Blaira, tvrdí, že se taková investice vyplatí, jiní ekonomové tvrdí opak.

Asi nejvěcnější je čtvrtá kapitola, jež kritizuje právě Sternovu zprávu za vyčíslení škod způsobených globálním oteplováním. Klaus vysvětluje, že u procesu, který bude trvat přinejmenším několik desítek a možná i stovek let, se náklady vyčíslit nedají, protože za tuto dobu se změní tolik ekonomických parametrů (výkon ekonomiky, rozložení světového bohatství, technický pokrok i osobní preference lidí), že dnešní výpočet bude už za pár let zcela iluzorní číslo.

Pokud kráčí Klaus po tenké ekonomické stopě, je přinejmenším inspirativní. Běda ale, když šlápne jen kousek vedle. Pak bývá míra jeho neinformovanosti až zarážející. Například kritizuje environmentalisty za to, „že nechtějí přiznat, že přírodu ničí nejen uhelné elektrárny, ale i elektrárny vodní“ (str. 87). A uvádí příklad nilského Asuánu nebo čínské Žluté řeky.

Že by nikdy neslyšel o masívní kritice obří přehrady Tři soutěsky?

Nebo píše: Pálit biomasu (jako „nedávný“ rostlinný produkt, což je termín, který se mi velmi líbí) je podle logiky environmentalistů považováno za dobré, ale pálit uhlí (jako „dávný“ rostlinný produkt) za špatné. Proč? To také nedává žádný smysl. Pálení biomasy navíc jistě také produkuje CO2. Proč se o tom vůbec nemluví? (Str. 87)

Žertuje pan prezident? Odpověď najdete v každé středoškolské učebnici ekologie. Při pálení biomasy se samozřejmě oxid uhličitý uvolňuje, ale pouze ten, který v sobě rostlina během svého krátkého života vázala. Takže jde o uzavřený cyklus v rámci „dýchání“ planety. Pálením fosilních zdrojů uvolňujeme naráz, v krátké době, oxid uhličitý vázaný v nich za milióny let, po které vznikaly. Opravdu prostá odpověď.

A naposledy, str. 119: „Zvýšení hladiny moří může být hrozivé pro obyvatele tichomořského ostrůvku, … ale zvýšení teploty může vést k tomu, že bude obyvatelná obrovská část Sibiře, která je rozlohou mnohotisíckrát větší.“

Jenže právě oteplení Sibiře se klimatologové mimořádně obávají. Pokud totiž roztaje permafrost, stále zmrzlá půda, nevznikne rajská zahrada, ale milión kilometrů neobyvatelných bažin, z nichž se naráz uvolní velké množství metanu, který je dalším významným skleníkovým plynem. To by hrozilo další akcelerací oteplování.

V Goreově knížce tuhle informaci najdeme na straně 132. Uvádí se tu, že v oblasti tundry je vázáno 70 miliard tun uhlíku, což je desetinásobek množství každoročně vypouštěného do atmosféry v důsledku lidské činnosti. Když už Gorea nečetl pan prezident a nezachytil tenhle argument nikde jinde, snad mu to mohl sdělit některý z jeho poradců a oponentů, kteří údajně jeho knihu mnohokrát a pečlivě připomínkovali.

NAHLÉDNUTÍ KE GOREOVI

Srovnávat Nepříjemnou pravdu s Modrou, nikoli zelenou planetou není úplně fér. Za jednou knihou stojí léta studia, přednášek a zjevně i práce velkého týmu, kdežto Václav Klaus napsal svoji oponenturu environmentalismu za čtyři měsíce a z valné části se jedná jen o výpisky z velmi nesourodé četby.

Nejde o stejnou váhovou kategorii (doslova), ale oba pánové jsou politici a v něčem si ty knížky podobné jsou.

Goreův film i kniha jsou především popularizační přednáškou s mnoha fotografiemi, grafy a relativně stručným textem. Hodně z ní cítíte, že jde o to, přesvědčit veřejnost, a to často velmi emotivními argumenty. Tak tu najdeme rozsáhlou pasáž o hurikánech, u nichž zase tak jasná souvislost s globálními změnami klimatu není, nebo působivé obrázky zatopeného Manhattanu nebo Bangladéše. Ale už se tu neříká, že zatím není jasné, o kolik by mohly stoupnout hladiny moří, a v každém případě je to proces rozložený na desítky let. Tady to vypadá, že pozítří bude u bývalých Dvojčat vody po kolena.

Oba pánové se celkem logicky snaží zapůsobit na publikum, byť každý píše trochu o něčem jiném. Al Gore to dělá prostřednictvím velkolepé show a podařilo se mu vychytat v ní školácké chyby. Václav Klaus stvořil svou knížku na koleně, jako „vedlejšák“ při prezidentování, a chyb, omylů a důkazů neinformovanosti a neseriózního třídění informací je v ní mnoho.

NEJSLABŠÍ MÍSTO

„Já považuji za velmi sporné, a proto zdvihám svůj hlas, jestli máme dopustit, aby se na vlně takto vznikající hysterie vezla politická hnutí, která chtějí opravdu něco jiného než lidskou svobodu.

Právě to je tématem této mé knihy,“ pravil pan prezident hned na úvod své tiskové konference.

To, že se nechce plést do práce klimatologů a nejde mu o spor ekonomie a ekologie, zdůraznil několikrát. Jenže paradoxně právě hlavní téma knihy vyjádřené podtitulem (Co je ohroženo: klima, nebo svoboda?) je asi její nejslabší část. Na tohle téma se tu nedozvíte prakticky nic. Václav Klaus konstatuje, že environmentalisté jsou novodobí marxisté, kteří chtějí svázat lidskou společnost předpisy a zbrzdit její vývoj. Ocituje pár domácích autorit typu Kříže či Římana, amerického beletristu Crichtona, který má environmentalisty stejně nerad, a přidá pár obludných citátů z protilehlého tábora (Není jedinou nadějí planety, že průmyslová civilizace zkolabuje? Není naší povinností to udělat? Maurice Strong, zástupce generálního tajemníka OSN.). Tak půvabné citáty jsou tu tak tři čtyři. Víc nic.

Není vlastně jasné, kdo přesně jsou ti zlí environmentalisté, jakým způsobem ovlivňují vědecká fóra a manipulují politiky k nepředloženým rozhodnutím. Na tiskovce Klaus vysvětlil, že se skrývají ve všech politických stranách.

Nejspíš jsou mimořádně nebezpeční, protože jeden z nich, Nicolas Sarkozy, maskovaný za kovaného pravičáka, se dokonce nedávno stal francouzským prezidentem a za jednu ze tří priorit ve své funkci označil boj s globálním oteplováním.

To je samozřejmě žert. Také mi vadí poněkud histriónské bití do oteplovacích bubnů, ale v tomhle mi pan prezident nepomůže. Přečten a zvážen, byl shledán, bohužel, poněkud lehkým.

Uložit a sdílet článek

facebook Google Linkuj.cz yahoo! Jagg.cz vybrali.sme