Hledači porcelánových kočiček

"Někde tady to musí být, vystoupíme," řekne fotograf, když mu v ruce pípne satelitní navigace GPS. Její souřadnice vám přesně řeknou, kde (ne)jste. V mikrobusu, na jehož palubní desce, kdyby ji měl, byste si mohli osmahnout vajíčka, míříme po panamské části Interamericany, dálnice spojující Latinskou Ameriku, od metropole Panamá směrem ke Kostarice. Hledáme první ze tří panamských pokladů globální hry geocaching a vše nasvědčuje tomu, že budeme úspěšní. Kromě čtyřicetistupňového vedra, v němž se nezatřepe ani vzduch, vládne kolem jen mrtvolné polední ticho. Souřadnice skrýše říkají: N 08° 36.684' W 079° 54.054'. Někde mezi vesnicemi Bejuco a Soré. Autor: BLACKSTACK.

"Seňore," ptám se ministranta v bílém taláru, pro večerní bohoslužbu pečlivě zdobícího rudými růžemi kostelík v obci Bejuco, kam jsme mohli pohodlně dojet autobusem, kdyby GPS nepípla moc brzy, "můžeme si tady nechat krosny?"

"Qué?" prohlédne si mě zaskočeným pohledem, jakým by reagoval každý, kdyby slyšel mou verzi španělštiny. Bejuco je ospalá díra s jedním benzínovým čerpadlem Texaco a krámkem s potravinami, pivem a buráky, před nímž se na lavičce vyhřívají bezzubí seňorové, okukující mladé školačky v uniformách. Nejvíc života vykazuje trojnohý pes bez srsti, čmuchající v odpadcích. Podle GPS, z jejíž souřadnic vyčtete jen přibližnou polohu pokladu, mají být všechny tři geocache (skrýše pokladů, jejichž souřadnice získáte pro každou zemi na webu) za obcí směrem ke Kordillerám, přes jejichž masívní hřebeny pnoucí se do obzoru se začínají rozvalovat odpolední dešťové mraky. Na rozhraní Karibiku a Pacifiku,

kde často prolije celé odpoledne a veškerý život se téměř zastaví, nedobré znamení. Nejvyšší čas najít skrýš především pro sebe. Nebo aspoň pro těžké krosny se všemi věcmi. Hotel v Bejuku nenajdete, byl by tu zbytečný. Nikdo, kdo tu nebydlí, ve vesnici nevystupuje. Všichni míří buď do větších měst dál na západ, nebo na východ do metropole Panamá. Anebo dolů na jih na bílé písečné pláže pobřeží Azurového poloostrova.

Jelikož jsme přijeli z metropole vyzbrojeni zkušeností, že vám tamní bezbožníci ukradnou věci i z hotelového pokoje, jevil se kostel jako bezpečnější místo pod správným dohledem. Navíc vesničané, často potomci původních Indiánů, bývají v Latinské Americe úplným opakem lidí z měst. Velmi zbožní, nezištní a hodní. Na rozdíl od týpků ze slumů znají zdejší muži dobře desatero, nikdy nechodí svlečeni do půl těla a jejich pozdrav neznamená začátek trablů. Často je nekoupíte ani dolary.

"Qué?" zeptá se stará seňora, jež právě vešla do kostela. Když pochopí, co chceme, odvede nás k dřevěnému domku za kostelem. Ženě stojící s malým dítětem u nohy na terase vysvětlí, o co jde.

"Sí, sí," usměje se žena a otevře branku. Ukážeme, že jdeme směrem k horám. Obě ženy si vymění neurčitý pohled. Působíme trochu jako fata

morgána.

NÁZEV PRVNÍ SKRÝŠE: Vloženo do kamene. BLACKSTACK slibuje: ve skrýši najdete píšťalku a řetěz s kompasem.

HLEDEJTE NEVIDITELNÉ

Geocaching je novodobá technologická hra cestovatelů z internetové komunity, kteří přístroje GPS, stojící od několika až do 25 tisíc korun, často používají i jako navigaci v autech. Kromě GPS samozřejmě potřebujete i mapu, ať už digitální, nebo papírovou. Hrát lze po celém světě, protože celý svět je dnes pod dohledem satelitů. Stačí vybrat příslušnou zemi a konkrétní skrýš. Najdete je všude, někdy i s podrobnějším popisem terénu. Ve městech, v džungli, na nádraží. Existují i multicaches, jež vás dílčími informacemi vodí za nos od skrýše ke skrýši. Některé - virtuální - dokonce fyzicky vůbec neexistují. V přesně určeném místě se vyfotíte a jako důkaz, že nešvindlujete, pověsíte na web fotku. V Panamě se takhle můžete například vyfotit u zdymadel průplavu, jejichž fotky najdete úplně všude. Vsadím se, že nejsem první, koho v době digitalizace napadlo, jak s podobnou "skrýší" víte co.

Svým způsobem je geocaching společenskou hrou bez společnosti. Hráči tvoří komunitu, přesto ale požívají absolutní anonymitu. Vystupují pod pseudonymem a se spoluhráči, od nichž je často dělí tisíce kilometrů, kultura i jazyk, komunikují pouze prostřednictvím skrýše. Jen pár lidí, kteří po celé Zemi nacházejí a ukrývají poklady, se kdy osobně pozná. Většina přečte vzkazy ukryté v denících a připíše ten svůj. Něco si z místa

odnesou, něco tam naopak vloží. Drobné peníze, vizitku. Nebo porcelánovou kočičku, módní trend. Nikdo neví proč. "Blíž" k sobě se hráči dostanou na webových fórech, kde si sdělují dojmy. Nejblíž pak na občasných sjezdech (konaných i ve střední Evropě), kam samozřejmě míří podle souřadnic.

Některé skrýše, hvězdičkované podle obtížnosti ukrytí i terénu, vyžadují nejen velké nadšení, ale i značnou fyzickou kondici a vytrvalost. Mnozí totiž zapojují do ukrývání rafinovanou záludnost. Záměrně matou terénními dominantami, svádějícími k myšlenkám, že právě tam to musí být.

Někdy to tam doopravdy je.

BLACKSTACK říká: vhodné i pro děti.

KOUPÍM VÁM DRINK

"Bueno," pozdravíme pokuřující seňory v bílých nažehlených košilích, u Číňanky si koupíme studené pivo a podle pípání GPS vyrazíme ke Kordillerám. Zvláštním světlem navozují kouzlo magického realismu. Jejich vrcholky sice po většinu dne zahalují husté tmavé mraky, vzhledem k jejich výšce je přesto prosvěcují ostré paprsky slunce. Výsledkem je tlumeně matná iluminace níže položených políček a pastvin, jejichž intenzívní zelený svit až bodá do očí. Máte pocit barevného snového přeludu.

"Musí to být někde tady," řekne znovu fotograf, když přístroj pípne a šipka na displeji ukáže doprava. Po zhruba dvou kilometrech chůze po asfaltové silnici stojíme vedle zrádného vulkanického pahorku, jakých je střední Amerika plná. Tyčí se za ostnatým drátem soukromé pastviny a vypadá, jako by ho sem BLACKSTACK přinesl jen kvůli nám. Rozpálené kameny, načernalá láva a zrádná šotolina, z níž divoce rostou husté keře s ostny. Dole v chládku vysoká řezavá tráva, kopřivy a tlející voda. Na drátech visí zrezivělá cedulka s dobře srozumitelným upozorněním: Soukromý pozemek. NEVSTUPOVAT.

Jako nejmenší překážka vypadá pokroucená bříza těsně pod vrcholkem. Jako by říkala: u mě nehledej.

Když dojde pivo, přestane být legrace i geocaching. Dva metry od skrýše vám totiž GPS přestane pomáhat. Naviguje s přesností několika metrů, což v případě menšího kopce znamená, že ani nevíte, z jaké strany máte začít lézt. Samozřejmě začneme z té druhé. Pak nás šipka na displeji několikrát pošle správným a zase špatným směrem, takže tvar některých kamenů nikdy nezapomenu. Kvůli pokladu druhé nejlehčí terénní obtížnosti a nejméně rafinovaného ukrytí ze mě lije a jsem podrápaný do krve. Možná chtěl BLACKSTACK napsat: nebuďte blázni a zůstaňte v chládku u Číňanky.

"Mám ho!" zajásá po chvíli fotograf. Stojí u břízky (bingo!) a v ruce drží v igelitce zabalenou krabičku na svačinu. Z kamenu u vrcholku, na němž

stojím, míří k pokladu zelenkavá šipka. Kromě vzkazu a notýsku, kam se zapisují informace o uložiteli a nálezcích, v krabičce nic není. Žádný kompas ani píšťalka. Dokonce ani porcelánová kočička. Vtip je v tom, že po huntování těla i ducha je odměnou pouhé nalezení. Obletíte svět, abyste našli prázdnou krabičku a máte radost. Na malý podvod s kompasem rychle zapomenete. Moderní forma dobrodružství, psychologie anonymního vítězství. Čím víc si škrábete pupínky od kopřiv, tím víc potřebujete poklad najít.

Vzkaz v krabici zní: "Jestli to najdete, zavolejte mi. Když budu v Panamě, koupím vám drink."

Zapíšeme do deníku skrýše svá jména a e-mailové adresy, vrátíme ho do krabičky, tu zabalíme do igelitu a vše zastrčíme do kamene pod břízkou.

PET KOPEC

Geocaching nabývá na popularitě. Svět je prošpikovaný tisíci nejrůznějších úkrytů a jejich hledačů. Jen v Česku existuje téměř 500 skrýší, nejvíc v Praze a okolí. Připadají na ně stovky tuzemských hledačů, z nichž nejúspěšnější, Dorcadion, má na kontě téměř 300 odhalených.

Souřadnice druhé panamské skrýše říkají: N 08° 37.562' W 080° 00.532'. Autor: BLACKSTACK. Místo: kousek od vesnice Soré. Obtížnost: terén 2, ukrytí 2. BLACKSTACK slibuje: když se u skrýše rozhlédnete východně, uvidíte Pacifik.

Zpátky stopneme na asfaltce za dolar muže se synem v pick-upu, jedoucí po točité děravé cestě až do Soré, vesničky v podhůří. Dál to ani nejde, silnice končí. Za ní začínají vysoké hory. Soré je ještě ospalejší a mrtvější díra než Bejuco. Kromě několika solidnějších haciend stranou ji tvoří otevřené dřevěné příbytky s přírodní střechou. Žijí zde chudí zemědělci. Ti, co během popolední siesty nespí v hamakách, se shromáždili před krámkem a kibicují. Kluk s mačetou větší než on sám obdivuje digitální Olympus. Hřebeny nad vesnicí dávno zahalily stále tmavší mraky. Jen blázen by opouštěl příjemný azyl krámku.

GPS ukazuje směrem ke kopci s malým altánkem, poslední viditelnou dominantou obzoru. Skrz pastviny k němu vede strmá kamenitá cesta.

BLACKSTACK radí: hledejte jeskyně. GPS nás zavede kousek pod altánek, na strmý kamenitý svah posetý prázdnými PET lahvemi. Abyste nesjeli do propasti pod vámi, musíte se přidržovat nízkých keřů. Pod jedním z nich má být druhá skrýš. Její název: Rozcestí. Lezeme pořád dokola a nic. Za půlhodinu pukne panamské nebe a přestane být vidět. Hustá oblačnost zahalí i altánek, naši jedinou skrýš. Kamenitými koryty se z hor začínají dolů valit prudké potoky průzračné vody. Když si v altánku, k němuž pomalu pluje šedý chuchvalec oblačnosti, narovnám záda a zadívám se východně, třpytí se v dáli v odpoledním slunečním svitu Pacifik. Kousek před ním se lesknou okna vysokého hotelu u pláží Azurového poloostrova. Vtip je v tom, že na jižní, pacifické straně Panamy, úzkém pruhu nad Jižní Amerikou, prší mnohem méně než na karibské. Zřejmě proto se BLACKSTACK vydal výhradně severně.

Druhý poklad zřejmě sebral někdo z těch, kdo udělal z kopce ráj PET lahví. Vím to, později jsem to zjistil na webu. Nebyli jsme první. Na třetí poklad, téměř čtvrté terénní obtížnosti ukrytý ještě výš v horách, jsme se vykašlali. Rozvodněnými koryty jsme se vrátili ke krámku s potravinami, pivem a buráky. Začalo se stmívat, když před krámek předjel starý pick-up zakrytý plachtou, místní hromadná doprava. Vezme každého, kdo se vejde na korbu. Cestou zpět se nás pod plachtou tísnilo na úzkých dřevěných lavičkách devět. Do Bejuka dorazíme až za tmy. Právě končí večerní bohoslužba a z kostela vycházejí vyparáděné rodiny s dětmi. Ještě jsou slyšet obřadní tóny varhan, ty ale mizí pod dunivým náporem amerického hip hopu. Jeho nesmlouvavý beat se sem nese ze tmy přilehlých dřevěných chatrčí, utápějících se v odpadcích. Večerní bohoslužba černé mládeže v teplákách a tílkách, jež se permanentně poflakuje kolem Interamericany. Tito potomci anglicky hovořících obyvatel karibských ostrovů, jako Jamajka či Trinidad, které sem kdysi dovezli na stavbu železnice a poté průplavu, tvoří asi patnáct procent z necelých tří miliónů Panamců. Čeká je skvělá budoucnost. Až pětina venkovanů neumí psát ani číst a nikdy se nezmůže na víc než na svou chatrč.

Nejčastější slova refrénu songu jsou: BĚŽ SE VYSRAT.

Mimochodem: Víte, jak Američani dostali panamského exdiktátora Manuela Noriegu, jenž se po jejich invazi před vánoci 1989 zavřel v kostele? Navezli před zdi kostela výkonnou koncertní aparaturu a na plné pecky do ní pustili americký metal. Když vojáci Noriegu před kostelem zakrátko zatýkali, nemohli mu prý ani nasadit pouta. Pořád si zoufalstvím zacpával uši.

Pak na zeď kostela někdo sprejem nastříkal: BĚŽTE SE VYSRAT, AMERIKÁNI.

Ženě, u níž jsme si nechali krosny, jsme nabídli peníze. Smála se a nevzala si ani dolar.

"Muchas gracias," rozloučili jsme se.

FIALOVÉ KOUZLO

V celé Americe, kde ještě najdete divokou, mnohdy zcela neochočenou přírodu, znamená geocaching především překonání vlastních fyzických limitů. Mnoho skrýší je proto ve vysokých horách, džungli, pralesech či na poušti. Jenom dopravit se do jejich blízkosti vyžaduje vzdát se určitého pohodlí. Rozhodli jsme se proto překonat BLACKSTACKA i sebe samé a umístit vlastní skrýš u nejvyššího bodu Panamy, monumentálního sopečného vulkánu Volcán Barú. Jeho sedm kráterů se tyčí do výšky 3475 metrů a zkušení lidé z města David, metropole provincie Chiriquí u hranice s Kostarikou, říkají, že když máte štěstí, uvidíte z něj krásně Pacifik i Atlantik. Ze zdejší úrodné sopečné půdy, jedné z nejlepších v Panamě, žije nejen celá provincie. V jutových pytlích snášejí drobní dělníci, většinou potomci zdejších Indiánů, plodiny na okraj políček, která kvůli vydatným srážkám vždy rozdělují odvodové kanály. Odtud je další dělníci svážejí pick-upy do sběren v obci. Odtud je náklaďáky svážejí do Davidu. Z něj je mocně čoudící americké trucky s dlouhými návěsy rozvážejí po Interamericaně do celé Latinské Ameriky. V hotelu Cerro Punta ve stejnojmenné obci na úpatí vulkánu, poslední zastávce mikrobusu z Davidu, jsem se zeptal recepční, jak dlouho to pěšky trvá na vrchol.

"Den," odpověděla poté, co si změřila mé fyzické předpoklady.

Když se asfaltkou vydáte zpět do údolí, potkáte skupinky uniformovaných školáků. Často chodí několik kilometrů pěšky do Escuely Primery v obci Chiriquí, kolem níž se rozkládá švýcarská kolonie Nueva Suiza. Jmenuje se po jedné farmě, již kdysi skutečně založili Švýcaři, dnes se sem ale stěhují převážně bohatí Panamci. Zkušení lidé z Davidu říkají, že vypadá přesně jako Švýcarsko. Zkušení lidé, kteří byli ve Švýcarsku, říkají, že vypadá jako Švýcarsko, jak si ho podle reklam na milku představují Panamci. Nadmíru čistě, upraveně a nepanamsky organizovaně. Zahrady s pečlivě posekanou trávou a skalkami. Domy s plechovými střechami a truhlíky s květinami za okny s okenicemi. Až se vám zasteskne po latinskoamerickém chaosu. Chybí jen pán luxující za vámi chodník. Možná proto, že tady žádný nemají. Údolím vede jen úzká asfaltka. Když po ní projede starý mack se šmatlavými koly a korbou plnou brambor nebo písku, tedy zhruba každých pět minut, zmlknou všichni ptáci. A celý švýcarský sen zmizí v hustém černém dýmu.

MEZI NEBEM A ZEMÍ

BLACKSTACKA jsme překonali jen napůl. Den je dlouhá doba. Zvlášť když nemáte spacák, v noci může mrznout a půl dne prolije. Moc chladno, říkají o vyhaslé víc než třítisícovce zkušení lidé z Davidu. Z Cerra Punta vede k vulkánu cesta, jež ho po obvodu několikrát obtočí, než nadobro zmizí v těžkých mracích. Ne příliš daleko od hranice posledního většího pole na úpatí sopky, nějakých 2000 metrů nad přilehlými oceány, leží ne příliš obtížná česká skrýš.

Její název: Reflex. Souřadnice: N 08°49.545' W 082°33.894'. Když jsem se kousek od ní zadíval jižně, třpytil se v dálce Pacifik. Abych viděl i Atlantik, musel bych až nahoru.

Mimochodem: Víte, jak Američani dostali panamského exdiktátora Manuela Noriegu, jenž se po jejich invazi před vánoci 1989 zavřel v kostele? Navezli před zdi kostela výkonnou koncertní aparaturu a na plné pecky do ní pustili americký metal.

***

NEŽ ZAČNETE HLEDAT

Nejdřív ze všeho byste se měli rozhodnout, jestli vás bude bavit prodírat se hodiny houštím, abyste nakonec našli špinavou krabičku - nebo nic. Pokud ano, stojíte doslova jen pár kroků a pár tisíc korun od prvního pokladu. Na www.geocaching.cz totiž najdete téměř vše o tuzemských skrýších, mapách, statistikách, hledačích, fórech a přístrojích plus nejrůznější odkazy na zahraniční stránky. Nejlepší je asi www.geocaching.com s celosvětovým indexem, podle níž jsme jeli Panamou i my. Skrýše se dělí na tradiční (krabička s deníkem), multi (dvě nebo více částí, obvykle návody), virtuální (místa, jejichž genia loci sdílíte s autorem), dopisní schránky (rozdělené na dopis a tradiční geocache), webcam (když se před ním ocitnete, zavoláte a někdo vás natočí) a neznámé skrýše (obvykle překvapení bez dalšího účelu). Jednoduchý GPS přístroj koupíte za 5000 korun, s mapami za 25 000 korun.

---