Kavárna Slávia

Vítězslav Nezval napsal Edisona, svou nejslavnější báseň, v roce 1928. V témže roce umírá malíř jiné generace a vyznání - Viktor Oliva. Co je spojuje? Chce se mi uvěřit, že je to Olivův obraz Piják absintu, namalovaný na počátku století a stěhující se po desetiletí po různých stěnách kavárny Slavia.

Absint k nám připutoval jako literární nápoj z pařížských kaváren, kde ho proslavil opilec Verlaine. Pro jeho barvu se mu říkalo "zelená víla", pro jeho účinky "zelený jed", později byl zakázán a až dnes se zbaven své jedovatosti znovu servíruje - spíš už jako kuriozita, neboť ztratil inspirační sílu, která se bez trochy jedu neobejde.

Na Olivově obraze se nad pánem s novinami a sklenicí skutečně sklání jedovatě zelená, průhledná nahá žena jako múza vydechující oblaka alkoholu a poetických nápadů.

A teď si vezměme výchozí situaci Edisona - básník se o půlnoci vrací z centra Prahy přes most Legií do svého tehdejšího bydliště v Košířích:... avšak noc se chvěla jako prérie pod údery hvězdné artilerie které naslouchali u politých stolů pijáci nad sklenicemi alkoholů polonahé ženy v šatě z pavích per melancholikové jako vpodvečer Atmosféra Olivova obrazu je melancholická, osamělá postava číšníka v pozadí svědčí o tom, že by se rád zbavil posledního hosta, neboť múzu samozřejmě nevidí. Lyrický mluvčí Nezvalovy básně se zase stylizuje jako "piják nezachytitelných odstínů/piják světel potopených do stínu/piják žen jichž poslouchají sny a hadi/ (...)".

Zdá se mi, že kavárna Slavia nemusela by být v závěru ani zmíněna, aby byla prokázána (třeba nevědomá) souvislost mezi básní a obrazem, mezi mužem na obrazu a básníkem, jehož nelehkým údělem je "už zas trhat ve snách bledé lilie/už zas jíti do kavárny Slavie/už zas srkat každodenní černou kávu/už zas míti stesk a nachýlenou hlavu...". Jaroslav Seifert později ve vzpomínkové básni Kavárna Slavia vzdal poctu velkému učiteli poetistů Apollinairovi, když napsal: Na básníkovu počest pívali jsme absint. Je zelenější než všechno zelené, a když jsme od stolku vyhlédli z oken, pod nábřežím tekla Seina.

KÁVA Z BUKVIC

Pak přišla ovšem doba, kdy se postupně začínalo nad kavárenským provozem stmívat, i když v letech 1931-1933 byla Slavia odvážně přestavěna architektem Oldřichem Stiborem a nově zařízena architektem P.J.Koesterem, aby odpovídala "amerikánskému" duchu nové doby.V řadě tehdejších kaváren se začalo tančit, takže se významně zapsaly do dějin jazzu. Ale do sladkého swingu se čím dál víc vtíralo hučení tankových pásů. Návštěvníci Slavie tak nedlouho po pohřbu T.G.Masaryka mohli sledovat příjezd německých jednotek do Prahy. Brzy měla být z kavárny Slavia Viktoria, ale i Wehrmacht, jemuž byla vyhrazena, v ní pil ke konci války jen kafe z bukvic. Už předtím se ovšem kavárny a jejich návštěvníci proměnili. Praha se začala zaplňovat uprchlíky před Hitlerem, pronásledovanými intelektuály,kteří byli zvyklí na své proslavené berlínské a vídeňské kavárny, a tak automaticky zamířili v cizině na podobná místa, nehledě k tomu, že kavárny poskytovaly za laciný peníz teplo a možnost životně důležitých kontaktů mezi emigranty. To ovšem čeští "vlastencové" těžko nesli. Brzy po tzv.mnichovské dohodě uveřejnil kupříkladu Večer 12. října 1938 pod názvem Pražské kavárny se změnily v bursy a obchodní domy tento anonymní článek: "Pravda, byla vydána četná nařízení a učiněna četná opatření, aby konečně z Prahy a ostatních našich měst zmizela nežádoucí emigrace a vrátila se tam, kam patří (...) Projdete-li pražskými kavárnami, naleznete všude hloučky lidí, kteří zřejmě netouží po návratu a kteří by se zde chtěli trvale usaditi. Naleznete celé rodiny židovských emigrantů i s malými dětmi od rána do večera za kavárenskými stoly.Vystihli situaci a všude slyšíte jenom slova různých obchodních jednání a spekulace. I na zříceninách bují touha po zisku." Je to tak. A bují také zbabělost a hyenismus.

SLAVIA A NÁRODNÍ

Kdyby nebylo historika umění Karla Holuba a dalších spoluatorů reprezentativní knihy Velká kavárna Slavia (1998), těžko bychom se dnes dostávali k pramenům a literatuře, neboť i když Slavia byla Grand Café, svou historií patří do "malých dějin", především dějin životního stylu, které se začaly těšit oblibě až před historickým nedávnem. Naproti tomu dějiny protějšího Národního divadla patří také do velkých politických dějin. Přesto byly zejména v prvních desetiletích existence nerozlučně spjaty.

Palác Lažanských, v jehož přízemí se před sto dvaceti lety kavárna Slavia usídlila, byl původně zamýšlen jako soukromá šlechtická enkláva vzdorující ruchu stále se rozšiřujícího městského centra. Když ovšem vyrostlo Národní divadlo a po požáru bylo znovuotevřeno, zvítězila podnikavost - bylo totiž zřejmé, že hojní, hlavně venkovští návštěvníci Prahy budou potřebovat občerstvení. A tak se hlavní obživou kavárníka Václava Zoufalého stali účastníci tzv. divadelních vlaků a také herci z protějška brali kavárnu za svou. Už sám název kavárny pak dosvědčoval, že stále dominantnější český živel chce v Praze konkurovat Němcům i v oblasti středisek společenského života. Nápis na dveřích Slavie Zděs govoritsja po-russki budil podle studie Karla Holuba Místo a čas kavárny Slavia velký zájem po Národní korzujícího českého publika.

Na velikonoce se sem pak na jakousi burzu sjížděli herci a divadelní podnikatelé z celých Čech, aby zde nejen uzavírali smlouvy, ale vyměňovali si i informace. Nebylo snad slavného českého divadelního jména, které by kavárnou neprošlo. Pro Jana Nerudu, jak zmiňuje František Černý,byly herecké svátky připadající vždy na Zelený čtvrtek a Velký pátek příležitostí k této sociální charakteristice kočovného herectva: "Jen někdy mihne se některý z nich Prahou nebo procházejí se tu za velikonočních prázdnin ulicemi zajímavé z nich párky.On v kabátě dávno z módy vyšlém a v kra vatě ,nemožné` barvy, s dlouhými vlasy,hrdě vztyčenou hlavou, ona neméně hrdého kroku, vždyť ten ovetšelý salop na ní je týž, ve kterém hraje urozené hraběnky a bohaté ladies a kterému - ona to ví - obdivují se celé osady."

HŘÍŠNÝ NOČNÍ ŽIVOT

Převaha herectva mezi prominentními hosty kavárny vrcholila už před první světovou válkou, i když herecké velikonoce vytrvaly až do začátku komunistické éry a v roce 1990 se je herec a podnikatel Tomáš Töpfer pokusil obnovit. Mám dojem, že nástup filmu, který tváře hereckých hvězd ukázal mnohem většímu okruhu diváků než divadlo, už nenutil herce vystavovat se ve Slavii v oknech a také nové herecké smlouvy se už vystavovaly spíš v kancelářích. Přesto někteří z herců samozřejmě dál do Slavie pravidelně chodili - ať už to byl Eduard Kohout, nebo Jan Werich, který se zde v padesátých a počátkem šedesátých let setkával s dramatikem Františkem Langerem a ze sousedícího Parnasu si nechával přinášet se zvláštní péčí připravenou krmi.

Zelenou múzou sedící na okraji mramorového stolku nočních návštěvníků stala se po první světové válce místo Thálie spíš Polymnia, múza lyrické poezie. Přestože původní literátskou kavárnou byla Unionka s legendárním vrchním Paterou (na Perštýně, na místě dnešní budovy České spořitelny), Belvederka na Letné, Demínka na Vinohradech a Devětsil, nejvlivnější umělecké hnutí dvacátých let, v němž se zrodil poetismus a konstruktivismus, měl svou kolébku v blízké Národní kavárně, zvané Nárkav,rozlehlejší Slavia se brzy stala jeho druhým centrem. Z té doby pochází i fantaskní a satirický popis kavárny a jejího života z pera věčného kverulanta, outsidra, spisovatele a bohem nadaného grafika Josefa Váchala. Ve svém slavném Krvavém románu z roku 1924 píše: "Tato vykřičená místnost se nazývala Café-Germania a byla ponejvíce navštěvována lidmi, kteří tam v okolí často plavali, neb potulnými hudebníky.Občas tam také nějaký zpustlý malíř zapadl, aby tu s nějakou ženštinou své jmění lehkomyslně promrhal. Ta kavárna měla víc lokálů, v nichž se hříšně noční život vedl. Poslední, vlevo zastrčená místnost pronajata byla jakémusi anekdotářskému kroužku (...) Anekdoty,které si členové té společnosti v každou sobotu vyprávěli, byly jistě jen pláštíkem zakrývajícím nějaké velezrádné pikle, nějaké spiknutí, převrat v zemi a nastolení nové vlády!" Vezmeme-li v úvahu, že se Devětsil oprav du hlásil ke světové revoluci, ale i k francouzským "prokletým", pak nám jako terč, na nějž směřovala Váchalova slova, opravdu vyjde tento kruh. Ač se zhýralost jeho členů, jak dosvědčuje Seifert, kvůli penězům omezovala jen na jednu sklenku "zeleného jedu" a ti mladíčci si ze stejného důvodu mohli o Nezvalových polonahých ženách "v šatech z pštrosích per" nechat jenom zdát.

STŮL KRÁLE ARTUŠE

Komunismus samozřejmě neměl ke kavárnám kladný vztah - všimněme si jen, v kolika filmech z padesátých a ještě první poloviny šedesátých let se v kavárnách scházeli špióni a zloději, zbytky zbankrotované buržoazie, štítící se práce. Umělce přitahovaly spíš pro ně vyhrazené kluby (nejslavnější byl Klub spisovatelů na Národní 9), kde se jednak mohli cítit jako něco lepšího, jednak za laciný peníz semtam něco lepšího dostávali. A přece si díky jedinému stolku kavárna Slavia svou legendu podržela - jako král Artuš obklopený svými rytíři tyčil se za ním básník a neúprosný strážce modernity a uměleckých mravů Jiří Kolář,k jehož stolu přisedal Josef Hiršal, Kamil Lhoták, Jan Vladislav,Emanuel Frynta, znalec vína a prvních vydání pan Čebiš a příležitostně i další. Mladá generace si sem chodila uctivě vyslechnout mínění těch starších - to, že se sem dostal Václav Havel už ve svých patnácti letech, svědčí o velké cílevědomosti a, jak se později ukázalo, bylo to pro kavárnu Slavia i štěstí. Za okny ovšem opět pochodují "velké" dějiny - je odsud vidět nadšeně zdravené sovětské kosmonauty Gagarina i Těreškovovou a pak ovšem i zcela jinak přijaté asijské mladíčky svírající na vojenských transportérech nervózně kalašnikovy.

ÚPADEK

V sedmdesátých a osmdesátých letech ze Slavie starší generace odchází - tu na věčnost jako filosof Jan Patočka nebo literární kritik Václav Černý nebo do ciziny jako Jiří Kolář.Mladí zase raději chodí do hospod, takže se je esejistovi Josefu Kroutvorovi dostat do Slavie nedaří. Zdálo se, že poslední ránu vytrácejícímu se geniu loci zasadila v roce 1983 nová přestavba, která mj. nesmyslně obdařila Slavii šestnáctimetrovým barovým pultem, nejdelším široko daleko. David Herbert Lawrence napsal ve svém eseji Duch místa kdysi toto: "V italském Římě bývala strašná magnetická polarita. A ta, jak se zdá, zemřela, neboť i místa umírají." Slavia to dosvědčila. Ale bylo to ještě horší - po likvidaci duchovní měla, paradoxně po roce 1989, přijít i likvidace fyzická. V roce 1992 byla kavárna pronajatá americké firmě Gorin uzavřena, aby byla znovu zrekonstruována. Děly se přitom divné věci. Josef Kroutvor v Literárních novinách protestoval: "K posledním špinavostem patří zničení sochy Jaroslava Horejce a zašantročení obrazu Viktora Olivy Piják absintu. Socha byla údajně poškozena při stěhování a pak definitivně odepsána z evidence umění. Obraz zdobící zadní stěnu kavárny byl prodán firmě Viktoria Art." Pozoruhodný název firmy! Hovořilo se také o ceně za obraz - nový majitel k němu údajně přišel za tři a půl tisíce. Boj o kavárnu Slavia, který organizovala Společnost přátel Slavie, se pak stal snad posledním projevem intelektuální solidarity zrozené v listopadu ` 89. Nejen proto, že se do něj celou vahou své osobnosti zapojil i prezident, který u kašírovaného kavárenského stolku na jevišti Divadla Na zábradlí diskutoval s Jiřím Kolářem a pak osobně přečetl protestní petici, ale i proto, že na podobnou naivitu už později nebylo místo. Když byla Slavia po pěti letech otevřena, vrátilo se sice původní vybavení i (zapůjčený) Piják absintu, ale kavárna se stala spíš turistickou atrakcí. Poslední zprávou je, že za účasti mnoha sportovních špiček otevřeli noví pronajímatelé v suterénu sportovní pivní klub.Protože jde o představitele sparťanského managementu, je klub věnován připomínkám historie Sparty. Nám nezbývá než věřit, že kvůli rivalitě pražských S Slavii nikdo nepřejmenuje a že sem sportovci zase nějakého ducha místa vrátí. I když to už nebude nic pro mě.

PŘÍŠTĚ: VÍDEŇ 1900

Uložit a sdílet článek

facebook Google Linkuj.cz yahoo! Jagg.cz vybrali.sme